Porada

Každým rokem od svého založení se Česká Konference snaží při svých pracovních setkáních či schůzkách s dalšími spřízněnými lidmi a iniciativami, včetně pořádání samotných ročníků ČK hledat cesty jak dál, ale také utvářet již zmíněnou Poradu o nápravě věcí lidských. Avšak pro každého člověka, který chce být součástí této Porady, je položeno panem Komenským několik otázek k zamyšlení, které již kdysi vyslovil ve svých úvahách o nápravě věcí lidských. Jde především o to, jsme li vůbec schopni přicházet ve vzájemných promluvách k jednoduchosti, dobrovolnosti a jednotnosti, jelikož tyto tři předpoklady, jež s sebou přinášejí i určitá vnitřní prožívání člověka, ať už ochotu, vstřícnost, odvahu, chtění a touhu po moudrosti, jsou právě potřebné k nacházení odpovědí i východisek „Kudy a jak dál?“

Velké dílo J. A. Komenského stále je a bude velkou výzvou nejenom k zamyšlení, ale též k uvědomění si mnoha souvislostí v našem životě, včetně uchopování slovních pojmů a jejich významů, které se často stávají překážkou ke vzájemné shodě a spolupráci v nápravě věcí lidských. Nahlédněte a začtěte se do těchto ukázek z díla Jana Amose Komenského, mohou inspirovat i vás.

Vřele doporučujeme také tyto čtyři videa, která jsou na téma - Jan Amos Komenský z různých úhlů pohledu účinkujících na České Konferenci. 

J. A. Komenský: „Obecná porada o nápravě věcí lidských“ - Panegersia

Omnia sponte fluant, absit violentia rebus“

Vše ať plyne samo, ať ve věcech násilnosti není“

Co je předmětem našeho pojednání, proč je k tomu třeba probuzeného vnímání a jak je třeba probouzet k tomuto cíli

Naším ZÁMĚREM je ukázat s Boží milostí lidstvu, v čem je jeho veškeré dobro, upozornit, jak jsme jeho hranice překročili a bloudili nesčetnými způsoby po nicotnostech, a naznačit konečně spolehlivé, pohodlné a radostné cesty k dávné prostotě, klidu a štěstí.

My sami, kteří to jiným navrhujeme, musíme být zburcováni, protože bychom nemohli burcovat ostatní, kdybychom sami dřímali, a také proto, abychom o těchto zásadních věcech nespřádali sny a nevyprávěli je jiným.

Buzeni bývají lidé, kteří jsou pohrouženi do spánku v nevhodnou dobu, kdy je třeba rozhodného jednání; nebo když došlo ke vpádu nepřátel, vznikl požár nebo se strhla bouře; dále pokud je jejich přílišná spavost už nebezpečná zdraví, či dokonce smrtelná a zhoubná, jak tomu bývá při spavé nemoci a při jiných mrákotných stavech. A všechny tyto důvody se vyskytují právě nyní a nutí nás, abychom lidstvo probudili z jeho mrákot všemi možnými způsoby.

Neboť nejvznešenější stvoření BOŽÍ, ČLOVĚK, vyslaný do světa z nejušlechtilejších důvodů, zapomněl na cennější složku sebe sama a ničemu se nevěnuje méně než tomu, kvůli čemu sem byl vyslán. Mnozí lidé jsou jako slepí, jsou tupí a hloupí; přicházejí na svět a nevědí ODKUD, žijí v něm a nevědí PROČ, odcházejí z něho a nevědí KAM. Dokud jsou zde, nezabývají se vážnými záležitostmi a považují život za povyražení. Vymýšlejí si marnosti, zabývají se marnostmi, radují se z marností, kojí se marnými nadějemi, podobnými snům. Stále se potácejí od jedné marnosti ke druhé, až nakonec se sami do marnosti propadnou.

Číst dál...

J. A. Komenský: „Obecná porada o nápravě věcí lidských“ - Panaugia

výňatky z jednotlivých kapitol, aktuální i pro dnešní dny...

Poznali jsme, čeho je třeba k zažehnutí všeobecného světla mezi lidmi: 1. tří pramenů světla, které nám odhalil Bůh; 2. trojího oka, nástrojů, které nám dal k vnímání světla; 3. trojí metody, cest, jež přidal, aby se jimi šířilo světlo do jakékoli hloubky. Nedostává se snad něčeho naději na zažehnutí velkého světla?

Někdo může namítnout, že všichni filozofové čtou z knihy světa, a přece si odporují, ze všichni lidé čtou z knihy ducha, a přece tápou, že židé i křesťané čtou z knihy Písma svatého, a přece jsou rozděleni do sekt. Má odpověď zní: Je pravda, že uprostřed světla tápe přeuboze nejen prostý lid, který se o Boží knihy nezajímá, nýbrž i ti vyvolenější, kteří se cele věnují jejich čtení. Je také pravda, že obzvláště křesťané se navzájem obviňují nejen z nevědomosti, ale i z omylů. Je uváděna nejedna jejich příčina. Někteří prý chybujeme svedeni filozofií, jiní svedeni zaslepeným využíváním Písma a jiní zase, protože prý příliš povolujeme smyslům a rozumu.

Jistě se však ukáže, že nikdo nechybuje znalostí Písem svatých, nýbrž proto, že je nezná, jak pravil Kristus. Ani nechybuje znalostí filozofie, ale proto, že nezná tu pravou. Nechybuje také tím, že má smysly a rozvažovací schopnost, ale tím, že smysly a rozvažování jsou omylné. Zkrátka, nechybujeme proto, že užíváme těchto opor světla, které nám seslal Bůh, nýbrž proto, že jich neužíváme nebo užívat nedovedeme nebo konečně proto, že jich zneužíváme. Neboť totiž:

Mnozí sedí v divadle Božího stvoření, odmítají však pohledět na ně; mnozí jsou uvnitř plni rozumu, avšak nedbají obrátit se do sebe; mnozí jsou obklopeni hlasem Božím, avšak uši nenastraží. Dělají ale spíše cokoli jiného, než co by dělat měli. Jiní naproti tomu těchto darů neumějí používat, ačkoli by chtěli. Na svět pohlížejí jako na jakýsi chaos, samy sebe zkoumají jako temnou propast a na Písmo svaté hledí jako ten, který neumí číst. Pro které světlo není světlem, pro ty ani rozum není rozumem, ani Bůh k nim nemluví, když mluví. A světlo shledávají takoví lidé v slunci, vodu v řece. Věci, které drží v rukou, se teprve snaží uchopit. Ovšem nejškodlivější je zneužití těch darů, když někteří lidé nechtějí používat zraku k vidění a nutí pravdu věcí, Boží svědectví, ba i příkazy svého svědomí k ústupu před svými vlastními výmysly.

Jestliže bychom ovšem chtěli, mohli a dovedli používat knihy Boží, pak nastane ono vytoužené všeobecné, pravé a zářivé světlo poznání, jež přemáhá jakékoli a jakkoli vzájemně propletené temnoty nevědomosti, pochyb a samotných našich omylů.

Číst dál...

J. A. Komenský: „Obecná porada o nápravě věcí lidských“ - Panorthosia

Příčiny, které nás, lidi, odcizují sobě navzájem, jsou především trojí: 1. Rozdílnost názorů: že nedovedeme o stejných věcech stejně smýšlet. 2. Nenávist: že nechceme připustit rozdílné smýšlení o těchže věcech bez újmy na přátelství a následkem toho že se nedovedeme lišit v názorech bez citového zaujetí proti sobě. 3. Otevřené křivdy a pronásledování, v něž ústí nenávist k naší vzájemné záhubě. První roztržka pochází z mysli, druhá z vůle a citů, třetí ze sil, tajně nebo veřejně stavěných proti sobě ke vzájemnému ničení. Kdyby nám bylo dáno vidět do různých vzájemných nepřátelských pletich filozofických, náboženských, politických i soukromých, sotva co jiného bychom spatřili než nekonečné a kruté snahy i úsilí k vzájemnému podvracení!

Takové roztržky nazývám nelidskostí, protože člověk, stvořený k obrazu Božímu, by měl být všestranně vlídný, líbezný a pokojný. Ale nyní, když se člověk odděluje od člověka, když člověk nedovede snášet člověka, když člověk zuří proti člověku, je to zřejmý úpadek lidskosti. Takové příklady nevidíme na žádném druhu němých tváří, vyjmeme-li zvrhlé psy, u nichž je také běžné jitřit se proti sobě, štěkat na sebe, kousat se a rvát.

Aby tedy bylo možné zaměnit nelidskost za lidskost, musíme k tomu všemožně hledat cesty. Takové se nabízejí tři: První, aby se lidé odnaučovali přílišně důvěřovat svým smyslům, brali v úvahu společnou křehkost lidskou a uznali za nedůstojné člověka stíhat se navzájem nenávistí pro ledajaké příčiny, a proto aby si navzájem odpustili minulé hádky, žaloby a křivdy; to nazveme smazáním minulosti. Za druhé, aby nikdo nevnucoval nadále jiným své zásady (filozofické, teologické, politické), nýbrž aby každému dovolil ponechat si svůj názor a klidně užívat svých věcí; to nazveme vzájemnou snášenlivostí. Za třetí, aby všichni hleděli bdělostí již společnou zjišťovat, co by bylo nejlepší, a tak aby si navzájem znovu sjednocovali své smysly, své chtění a své podnikání; to nazveme smířením.

Číst dál...