J. A. Komenský: „Obecná porada o nápravě věcí lidských“ - Panaugia

výňatky z jednotlivých kapitol, aktuální i pro dnešní dny...

Poznali jsme, čeho je třeba k zažehnutí všeobecného světla mezi lidmi: 1. tří pramenů světla, které nám odhalil Bůh; 2. trojího oka, nástrojů, které nám dal k vnímání světla; 3. trojí metody, cest, jež přidal, aby se jimi šířilo světlo do jakékoli hloubky. Nedostává se snad něčeho naději na zažehnutí velkého světla?

Někdo může namítnout, že všichni filozofové čtou z knihy světa, a přece si odporují, ze všichni lidé čtou z knihy ducha, a přece tápou, že židé i křesťané čtou z knihy Písma svatého, a přece jsou rozděleni do sekt. Má odpověď zní: Je pravda, že uprostřed světla tápe přeuboze nejen prostý lid, který se o Boží knihy nezajímá, nýbrž i ti vyvolenější, kteří se cele věnují jejich čtení. Je také pravda, že obzvláště křesťané se navzájem obviňují nejen z nevědomosti, ale i z omylů. Je uváděna nejedna jejich příčina. Někteří prý chybujeme svedeni filozofií, jiní svedeni zaslepeným využíváním Písma a jiní zase, protože prý příliš povolujeme smyslům a rozumu.

Jistě se však ukáže, že nikdo nechybuje znalostí Písem svatých, nýbrž proto, že je nezná, jak pravil Kristus. Ani nechybuje znalostí filozofie, ale proto, že nezná tu pravou. Nechybuje také tím, že má smysly a rozvažovací schopnost, ale tím, že smysly a rozvažování jsou omylné. Zkrátka, nechybujeme proto, že užíváme těchto opor světla, které nám seslal Bůh, nýbrž proto, že jich neužíváme nebo užívat nedovedeme nebo konečně proto, že jich zneužíváme. Neboť totiž:

Mnozí sedí v divadle Božího stvoření, odmítají však pohledět na ně; mnozí jsou uvnitř plni rozumu, avšak nedbají obrátit se do sebe; mnozí jsou obklopeni hlasem Božím, avšak uši nenastraží. Dělají ale spíše cokoli jiného, než co by dělat měli. Jiní naproti tomu těchto darů neumějí používat, ačkoli by chtěli. Na svět pohlížejí jako na jakýsi chaos, samy sebe zkoumají jako temnou propast a na Písmo svaté hledí jako ten, který neumí číst. Pro které světlo není světlem, pro ty ani rozum není rozumem, ani Bůh k nim nemluví, když mluví. A světlo shledávají takoví lidé v slunci, vodu v řece. Věci, které drží v rukou, se teprve snaží uchopit. Ovšem nejškodlivější je zneužití těch darů, když někteří lidé nechtějí používat zraku k vidění a nutí pravdu věcí, Boží svědectví, ba i příkazy svého svědomí k ústupu před svými vlastními výmysly.

Jestliže bychom ovšem chtěli, mohli a dovedli používat knihy Boží, pak nastane ono vytoužené všeobecné, pravé a zářivé světlo poznání, jež přemáhá jakékoli a jakkoli vzájemně propletené temnoty nevědomosti, pochyb a samotných našich omylů.

Budiž předem poznamenáno, že všechny naše pochybnosti, ba i samy naše omyly pocházejí od světla a jsou svědky světla v nás. Neboť kdyby člověku nesvítilo uvnitř světlo rozumu, nikdo by nikdy o ničem nepochyboval. Vždyť co jiného je pochybnost než podezření z nepravdivosti? Toto podezření jistě pochází od nějakého světla, tj. od poznání nějaké věci, o níž se nějaké tvrzení nezdá pravdivé. Dokonce i omyl je světlo, ovšem světlo porušené skvrnou nějakého zbarveného prostředku. Je totiž nesprávným poznáním nějaké věci. Poznáním? Pak je tu světlo! Nesprávným? Pak je tu skvrna! Světlo tedy každé duševní zkoumání předchází, doprovází, rozvíjí, přešetřuje, uzavírá a nakonec i pečetí, ať pravdivě, nebo mylně.

Není přece možné si nevšímat, nýbrž je třeba ke cti Otce světel vděčně uznat a hlásat, že jako jinde v přírodě, tak i zde je podle jeho vůle lék proti nemoci hned nablízku. Jestliže totiž všechny Boží svítilny, ačkoli obsahují něco, co zastiňuje náš zrak, nám svou plnou září, nejsme-li dost opatrní, poskytují příležitosti k nějakým bludům a mýlkám, mají zase v dosahu své kratiknoty čili léky proti omylům, umíme-li dávat pozor. Tento lék proti temnotám naší mysli, čili kratiknot, nazveme PANHARMONIÍ, tj. takovým uspořádáním paprsků světla, že budeme-li umět se jím řídit, nutně se k nám bude šířit plynulé světlo, světlo zářivé, nerušené žádným obtížným dýmem a nezkažené žádnými škodlivými skvrnami omylů. Nebude škoda námahy vysvětlit to poněkud více.

Harmonií nazývají hudebníci libou souzvučnost více hlasů, ať už by to byly hlasy živé či vyluzované tlučením nebo troubením na nějaký hudební nástroj. Je pro uši i duše tím libější, čím více se na ní podílí pěveckých sborů nebo hudebních nástrojů. Zvláště tehdy je vhodné mluvit o PANHARMONII, tj. plné a všeobecné souzvučnosti všeho se vším.

***

Dále je třeba vytrvale nás všechny vyzývat, abychom se dívali svýma vlastníma očima a odložili brýle předsudků, protože to je ta nejpřímější cesta, po níž se dostáváme k pravému poznání věcí a na níž dobrovolně činíme všechno to, co činit máme. Jde o to, abychom při svém pozorování viděli věci samy a abychom se sami ubírali tam, kam nás věci vedou. To nastane tehdy, když bude platit, že nikdo cizí, ať se vzal kde se vzal, nám nemůže dávat rady, nýbrž bude každý radit sám sobě. Každý si bude sám prohlížet a ohmatávat všechny věci a podle své vůle o sobě i o nich rozhodovat. Všichni lidé totiž, i ti prostí, svým očím uvěří snadněji a ochotněji než cizím. Ale i o učence, kteří rozumějí věcem sami bez cizí pomoci a proto nepotřebují žádné autority, bude takto lépe postaráno, a vůbec o všechny lidi, jestliže budeme přihlížet výlučně k věcem v jejich celku.

K tomu je třeba připojit následující poznámku. Ačkoli jedni i druzí jsme zvyklí řídit se autoritami, musíme si to odvyknout všichni a ve všem, především pak a nezbytně při tomto díle, při němž vyhledáváme vše, co spolehlivě platí. Autorita totiž většinou nařizuje spokojit se s povrchem věcí, kdežto smysly a rozum směřují k jádru věcí a touží je probádat. Proto autorita věci obvykle zastírá a zahaluje, smysly a rozum je naopak odhalují a ukazují. Následkem toho se autorita souhlasu dožaduje, zatímco smysly a rozum jej vzbuzují; ona způsobuje víru, tyto vědění; ona se kolem věcí potácí, tyto se ve věcech zachycují. Autorita proto rozděluje lidské duchy do sekt, zatímco smysly a rozum všechny uvádějí do středu pravdy (jež je pro všechny táž) a tak je sjednocují.

Posléze pak ať je to, co ten který autor, ta která škola, ta která církev či to které politické zřízení učí, přikazuje a ctí, jakkoli pravdivé, dobré a užitečné, přece to pro mne nebude jisté, dobré a spolehlivé, dokud to sám nezakusím. (Kdo nic nezakusil, málo ví.) Máme-li k tomu tedy jednou dospět, proč ne přímo? Místo abychom podle jednotlivých dílčích zkušeností rozlišovali mezi četnými, více či méně pravdivými, dobrými a užitečnými věcmi, mohli bychom se přece na základě jednotné zkušenosti zabývat pouze tím, co je v nejvyšší míře pravdivé, v nejvyšší míře dobré a v nejvyšší míře užitečné (tj. tím, co je tak pravdivé, dobré a užitečné, že se ani žádnému z lidí nemůže jevit jiným). Když se odhodláváme kráčet po této vskutku královské cestě, abychom právě takové věci společným úsilím vypátrali, a přejeme si proto, aby ta cesta byla prosta všech odboček, rozchodů a rozporů, bude prozatím nejjistější, když ponecháme stranou všechno, co jeden před druhým zpochybňujeme. Nikoli proto, že bychom to považovali za naprosto nesprávné nebo naopak za naprosto pravdivé, nýbrž proto, že to pro nás prozatím zůstává při nepředpojatém přístupu nerozhodnuté.

Navrhuji, abychom na jednu hromadu snesli všechny své pravdy, ale také všechny své omyly, a nerozlišovali přitom, co z toho komu z nás patří. Ať je to naopak všechno společné jako společné nejistoty celého lidstva, dokud se neprojeví, co je u každé jednotlivé věci jistého. Pak budou všechny jistoty společným majetkem všech lidí, neboť hodláme uznat pouze to, co je nezbytně pravdivé, dobré a užitečné. A kdo by mohl mít obavy, když bylo učiněno takové opatření? Objeví přece spolehlivější pravdu a vymění ji za méně spolehlivou.

Naprosto nechápu, proč by se kterémukoli smrtelníkovi mělo nebo mohlo příčit zkoumání věcí, které je tak přátelské a které má být podniknuto bez předsudků vůči kterémukoli člověku, národu nebo náboženské skupině i bez jejich osočování. Patříš-li totiž mezi ty, kteří jsou si jisti, že mají v držení to, co je dobré, pravdivé a užitečné, ono to takové zůstane (pakliže to ovšem takové je) a vrátí se ti s úrokem. Když svou hřivnu takto uložíš do obecné pokladny, hodně vyděláš tím, že jiné to přivede k souhlasu s uznanými pravdami a ctnostmi. Jestliže někde jinde uvidíš věci lepší, pravdivější a užitečnější, proč bys za ně s radostí nevyměnil ty své, méně hodnotné? Šidíš sám sebe, když se nechceš zdokonalovat.

Světlo se o sebe nikdy nebojí, má-li se utkat s temnotou, ani zlato se nebojí ohně. Bůh Izraele připustil, aby byl umístěn vedle Dágona nebo vzýván spolu s Baalem. Nechť se tedy ani žádná pravda (filozofická, teologická nebo politická) nestrachuje, když se má měřit s omyly, protože ve všeobecné harmonii pravd nemůže zaniknout nic než nepravda. A jestliže se tedy do tvého světla přimíchalo něco tmy, do tvého zlata něco strusky, do tvých pravd něco omylů a jestliže se tvému Bohu připletli do cesty nějací ne-bohové, proč by sis neměl přát, aby se ty příměsi rozptýlily, vypálily, zmizely a zanikly? Ať každý z nás říká to, čemu kdysi svůj lid naučil Bůh: Bohové, kteří neudělali nebe ani zemi, ať zmizí ze země, aby nebyli pod nebesy.

Není ovšem pro člověka nic lehčího než představovat si, že už objevil pravdu, že už ji má ve své moci. Mají k tomu sklon i ti, kteří se mýlí, poněvadž si snadno představujeme to, co bychom si přáli (a každý člověk si přece přeje nemýlit se). Protože však rozvážný člověk vždy chová spíše obavy než naděje, i my se stále budeme muset obávat, abychom se nemýlili, nechceme-li ovšem být úmyslně nerozvážní. Bude také bezpečnější znovu podrobit zkoumání i to, co je jisté, než něco nejistého nechat platit jako jisté. Vždyť je to hrozné neštěstí, když odrazem od zrcadla naší božské mysli se šíří obludné přízraky věcí místo jejich krásných obrazů.

Prosím, aby každý z nás uznal, že je člověkem stejně jako ostatní. Když se ostatní mohli mýlit, proč ne i ty? Cožpak ty máš před sebou jiný svět než ostatní? Nemohly množství, rozmanitost a složitost věcí zatemnit právě tvé smysly stejně jako smysly někoho jiného? Bylo snad tobě dáno jiné světlo rozumu než druhým? Nemohla se stejně tak tvá mysl jako mysl někoho jiného dostat do stínů vrhaných věcmi a zatemnit se? A konečně, cožpak jsi ty dostal do ruky jinou knihu Božích zjevení než druzí? Jestliže je tomu tak, dokaž to. Jestliže tomu tak není, pak se ti stejně jako jiným mohlo přihodit, že Boží kniha je pro tebe knihou zavřenou nebo možná nedostatečně otevřenou. Nemáš přece jiné ustrojení smyslů, soudnosti a důvěřivosti (tedy sklonu přitakávat tomu, co je pravděpodobné) než druzí. Jestliže jiné lidi mohou jejich smysly, jejich soudnost i jejich důvěřivost klamat, proč by i tebe nemohly klamat tytéž nástroje? A nemohou-li klamat tebe, pak nemohou klamat ani je a nijak nemůže dojít k omylu. Ale jak sám můžeš dosvědčit, omylů je mnoho, a proto se někde nacházejí. Je tedy pravděpodobné, že se mohou podobným způsobem vyskytovat u těch, kteří jsou si podobní.

Vzhledem k tomu, že všichni lidé jsou tak křehcí, kdo se odváží spoléhat třeba jen sám na sebe, natožpak na jiné? Druzí lidé v nás zajisté vzbuzují nedůvěru, protože si vědění, náboženství i politické názory nebudují na základě pravdy věcí, nýbrž na základě buď vlastních, nebo cizích představ. Z téhož důvodu my zase vzbuzujeme nedůvěru druhých lidí. Nedůvěřujme si tedy takto všichni navzájem, nedůvěřujme každý sám sobě, nedůvěřujme i těm, kteří nám byli nebo dosud jsou vzorem.

A jestliže si nedůvěřujeme, mějme o sebe také strach. Z čeho strach ? Především ze sebe samých, aby snad naše myšlenky nebyly takové, jaké většinou bývají myšlenky smrtelníků, aby nebyly čímsi velice podobným snům. Ty se totiž zdají něčím být, ale nejsou, člověka sice potěší, ale neuspokojí.

Bojí-li se však rozvážný člověk sama sebe, měl by se také bát jiných. Kterých jiných? Přece všech, neboť jsme lidé, a to znamená, že jsme křehcí. Všichni jsme bloudili jako ovce, volá prorok. Když se tedy člověk dá vést člověkem, je to, jako když se ovce dá vést ovcí - jeden zbloudilec vede druhého. Jedině Bůh nebloudí, protože ani nemůže (je totiž všudypřítomný a vševědoucí). Nejbezpečnější tudíž je dát se vést toliko Bohem a jít cestou, kterou nám vyznačují jeho díla, slova a pokyny.

Rozhodneme-li se nakonec přece jen nepouštět lidi tak zcela ze zřetele, budiž, přihlížejme k nim tedy. Nikoli ovšem k některému jedinci nebo i k mnohým jedincům, nýbrž ke všem. Nepovažujme je za vůdce nebo vládce, ale za společníky na této společné cestě světla a za svědky společné pravdy v blízké budoucnosti. Nesmíme je však vyslechnout do té doby, než vykonáme tuto cestu světla.

Zdůrazňuji, že napřed musíme projít veřejnou cestu obecných pravd. Teprve pak, bude-li se nám chtít, bude možné ony osobité a jakoby soukromé stezky pravd nebo domněnek, po nichž jsme se rozutekli, prozkoumat třeba všechny dohromady i každou zvlášť, a to s větším užitkem než nyní. Když se pak totiž někde objeví nějaká osobitá pravda nebo nějaké osobité dobro, dosáhnou snáze uznání, všichni je ochotněji připustí a ony hojněji přispějí do společné pokladnice Pravdy a Dobra.

Když navrhujeme, aby byly odhozeny předsudky, nevyžadujeme zajisté od nikoho, aby si vyloupl oči nebo aby odvrhl nějaké jisté poznání, kterého již dosáhl. Požadujeme pouze, aby každý, kdo se vydává na cestu světla, měl jasný zrak, nezastřený žádným barevným zákalem nebo skvrnou, a aby byl připraven pohlížet na všechno tak, aby ho nic (ať již to bylo něco vlastního nebo cizího) nemohlo snadno oklamat.

Nezavrhujeme tedy žádná lidská díla ani knihy, obecně přijímané názory či zvyky (to by totiž znamenalo prohřešovat se proti cíli veškerého tohoto snažení), nýbrž žádáme, aby prozatím byly toliko odsunuty stranou, dokud bychom neprobádali nástroje Božího světla. A to proto, abychom tyto nástroje mohli probádat snáze, protože jsou jednodušší, rychleji, protože jsou stručnější, a spolehlivěji, protože všechny patří pouze Boží autoritě.

***

Potom dojde k tomu, že mezi námi, žáky jediné Boží školy, nebudou tak nesmírné rozpory jako dosud. Vždyť už se nyní shodujeme v přání, aby jednou bylo možné obnovit všeobecný souhlas a harmonii mezi smrtelníky, kteří jsou tolika různými způsoby postaveni proti sobě. Máme-li si to přát, musíme o to také usilovat. Jak ale o to můžeme usilovat, když panují tak veliké rozpory a každý si vede jenom tu svou? Musíme pátrat po tom, zda lze nalézt nějaký způsob řešení. Určitě jsme již dospěli alespoň na začátek shody, když jsme zajedno v tom, že si všeobecnou shodu musíme přát. A tak se sice chceme navzájem shodnout, ale pro zakořeněné spory nemůžeme. Co tedy máme dělat?

Nezbývá nic jiného, než abychom přestali spolu souhlasit či nesouhlasit podle zvyku, to znamená vždy stejně, podle zaujetí pro tu kterou stranu. Místo toho musíme všechno složit na společnou hromadu (jak jsem pravil výše a jak pro závažnost věci opakuji), z níž si nesmí nikdo nic znovu sebrat jen pro sebe. A to do té doby, dokud o tom všechny smysly každého člověka zvlášť i všestranný souhlas všech lidí dohromady nezjistí, že je to věc nepochybně pravdivá, nepochybně dobrá a nepochybně snadná (či, jak se říká, proveditelná), a proto podle obecného soudu jistá, správná i obecně prospěšná.

Jakmile všichni shledají, že něco takové je, nechť se toho všichni bez rozdílu chopí, přemýšlejí o tom a řídí se tím. Toho však, o čem se podle společného svědectví lidstva dokáže, že takové není, ať se nikdo nechápe ani nedotýká, ale nechá to spíše upadnout v zasloužené zapomnění.

Jsme si jisti, že stranickou zaujatost (to znamená zmatky i příčiny zmatků) lze urychleně odstranit, když si proti stranám přivoláme na pomoc samotného Boha, který je pro všechny týž, věci, které jsou pro všechny tytéž, a ducha každého člověka, který pro něho je jeho vnitřním vůdcem, světlem a zákonem. To jsou ovšem svědci, jež nikdo nemůže odmítnout.

Toto je jedna jediná pravá, účinná a neselhávající cesta, která vede k pravdě, všeobecné shodě a harmonii. Žádnou jinou totiž nikdy nenajdeme, neboť

Sdílet článek

Submit to FacebookSubmit to Google PlusSubmit to TwitterSubmit to LinkedIn