J. A. Komenský: „Obecná porada o nápravě věcí lidských“ - Panorthosia

Příčiny, které nás, lidi, odcizují sobě navzájem, jsou především trojí: 1. Rozdílnost názorů: že nedovedeme o stejných věcech stejně smýšlet. 2. Nenávist: že nechceme připustit rozdílné smýšlení o těchže věcech bez újmy na přátelství a následkem toho že se nedovedeme lišit v názorech bez citového zaujetí proti sobě. 3. Otevřené křivdy a pronásledování, v něž ústí nenávist k naší vzájemné záhubě. První roztržka pochází z mysli, druhá z vůle a citů, třetí ze sil, tajně nebo veřejně stavěných proti sobě ke vzájemnému ničení. Kdyby nám bylo dáno vidět do různých vzájemných nepřátelských pletich filozofických, náboženských, politických i soukromých, sotva co jiného bychom spatřili než nekonečné a kruté snahy i úsilí k vzájemnému podvracení!

Takové roztržky nazývám nelidskostí, protože člověk, stvořený k obrazu Božímu, by měl být všestranně vlídný, líbezný a pokojný. Ale nyní, když se člověk odděluje od člověka, když člověk nedovede snášet člověka, když člověk zuří proti člověku, je to zřejmý úpadek lidskosti. Takové příklady nevidíme na žádném druhu němých tváří, vyjmeme-li zvrhlé psy, u nichž je také běžné jitřit se proti sobě, štěkat na sebe, kousat se a rvát.

Aby tedy bylo možné zaměnit nelidskost za lidskost, musíme k tomu všemožně hledat cesty. Takové se nabízejí tři: První, aby se lidé odnaučovali přílišně důvěřovat svým smyslům, brali v úvahu společnou křehkost lidskou a uznali za nedůstojné člověka stíhat se navzájem nenávistí pro ledajaké příčiny, a proto aby si navzájem odpustili minulé hádky, žaloby a křivdy; to nazveme smazáním minulosti. Za druhé, aby nikdo nevnucoval nadále jiným své zásady (filozofické, teologické, politické), nýbrž aby každému dovolil ponechat si svůj názor a klidně užívat svých věcí; to nazveme vzájemnou snášenlivostí. Za třetí, aby všichni hleděli bdělostí již společnou zjišťovat, co by bylo nejlepší, a tak aby si navzájem znovu sjednocovali své smysly, své chtění a své podnikání; to nazveme smířením.

Pokud lze soudit lidským rozumem, jistě buď touto trojí cestou, nebo sotva kterou jinou bude možné odstranit tolik a tak příkrých našich sporů, nenávistí a křivd. Neboť věci tak spletené nerozplete nikdy nikdo, a proto bude nejrozumnější spálit je ohněm vzájemné lásky, tak jako Alexandr rozsekl mečem známý gordický uzel, který nemohl rozvázat dovedností. My však jsme si navzájem upletli na tisíce daleko spletitějších uzlů, na jejichž rozuzlení nestačí na světě žádný důmysl, žádná vnější síla (aby se zlo ještě více nezjitřilo). Proč tedy konečně nerozetneme a neutneme mečem Boží horlivosti tak velké spleteniny myslí, svědomí a svobod? Abychom po odstranění trnů tím snáze hledali a nalézali samu čistou a jasnou pravdu, světlo a mír.

A tak čím šlechetnější bude každý z nás podle příkladu Božího, tím ochotnější buďme také k zapomínání křivd, k snášení bližních a k úplnému smíření s nimi, i kdyby nám ublížili sebevíce. To uznal za příkaz lidskosti Seneca, když řekl: U jiných nechť začne roztržka, u tebe smíření! A nikdy nebyly žádné výčitky, stížnosti a nenávisti zakončeny šťastněji, než vzájemným prominutím a zapomenutím.

Pokud jde o smazání minulosti zvlášť, tedy od něho musí vycházet smíření zcela nezbytně, aby byly dříve než co jiného vyhlazeny z mysli rány časů minulých, ať už se přihodily jakýmkoli způsobem. Neboť minulé věci si nemůžeme rozvážit (co se stalo, nemůže se odestát); proto každý, kdo si stále křivdy přivolává zpět na mysl, ten je opětovně jitří, a tím jedná protiúčelně. Jediným lékem proti zlu je zapomenutí. Lékař, který se chystá léčit rány, nebere do ruky meče a kopí a neryje jimi znovu v ranách, nýbrž olej a náplasti, nebo, bere-li také nástroje, pak i ty potírá magneziovou mastí, čímž se rány uzdravují a konečně zacelují.

Proto přestaňme spolu jednat přísně podle práva! Stěží se kdy dospěje k míru jinak než sleví-li obě strany něco ze svého práva. A proč ne? Je lépe něco ztratit, než dávat v sázku celek. Opatrný kupec by jistě po vypuknutí bouře raději vykoupil svou bezpečnost ztrátou části svého zboží, než aby ponechal v nebezpečí všechno i se svým životem. Tak je někdy ztráta ziskem. A Augustin píše, že Punové měli pořekadlo: Abys měl čas pokojný, něčeho se vzdej. Zřejmě ve smyslu apoštolově: Proč raději křivdy netrpíte? Zejména kdyby byla naděje, že už jimi nebudeme více trpět, když učiníme moudrou dohodu o minulosti i budoucnosti.

Jestliže však přesto zůstanou nějaké rozpory ve smyslech, vůli a snažení (a stěží smíme při své nedokonalosti doufat, že nezůstanou), má být po ruce druhý prostředek, vzájemná snášenlivost, abychom se nemuseli nenávidět pro trvající odlišnosti, nýbrž abychom dodržovali pevně to, na čem jsme se shodli, svěřili ostatní Bohu, který nás může uvést nakonec v nejplnější soulad, ať už na zemi nebo na nebi.

Ale bude užitečné dbát v této věci také rady filozofa Epiktéta, který praví: Každá věc má dva kraje; jeden, za který se dá chytit, druhý, za který se chytit nedá. A lidé ve vzájemném styku chybují tím, že se obyčejně chápou toho kraje, za který se navzájem držet nemohou, to je, přihlížejí vždycky k tomu, čím se od sebe liší, a na jiných si všímají chyb, které nenávidí, čímž se sobě navzájem odcizují. Je-li to pravda (a je, až příliš!), přestaňme takto chybovat! A protože všichni lidé máme kraje podobnosti a nepodobnosti, pusťme se druhého a chopme se prvého! Odložme, prosím, ohled na rozdílnost a chopme se shodných zřetelů! Milujme všichni na všech to, co máme všichni, obraz Boží i jiné různé stránky, podobně a štědře přidané darem Božím.

Buďme v té věci opatrnější, čím snazší je tu mýlka, neboť snadno upadáme v samolibost, věříme-li, že máme před jinými nějakou přednost. Menší početnost, nižší úděl, odlišný domov, národ nebo jazyk a cokoli podobného dává snadno příležitost, abychom znevažovali jedni druhé. Ale tyto předsudky musíme odložit ve věci tak svaté a musíme se střežit zdání, že pro nějakou okolnost jedni druhými pohrdáme. Je zlou překážkou smíření (k němuž směřujeme snášenlivostí), vidí-li nebo podezírá-li jedna z obou stran (nebo jedna mezi několika), že je vydána štítivému pohrdání.

A jistě není důvod (rozváží-li se věc řádně), proč by jeden druhým pohrdal. Všichni jsme dílem téhož Boha, který snáší, miluje a chová v lásce všechny, poněvadž ve všech uznává něco svého, totiž to, co do každého vložil. Neboť tento společný Stvořitel a Zachovatel všech rozděluje mezi všechny své dary tak, že neponechá bez výbavy žádný národ, žádnou mysl, žádný jazyk ani věk. Jen kdyby lidé dokázali rozpoznat své dary a užívat jich k společnému prospěchu!

Sluší také uvážit, že každý z nás je takový, jaký se jeví ne v očích svých, nýbrž v očích Božích; Boží soud však je často vzdálen od našeho, tak jako nebe od země. A že se nelíbí Bohu, je-li farizej samolibý pro své přednosti, a že často je v očích Božích větší ten, kým lidé pohrdají. Musíme si tedy všímat ne toho, kdo je ten či onen, nýbrž jaký je, co říká a co dělá, nechceme-li se dát oslepit pýchou (podle spravedlivého soudu Božího).

Zde nám také značně přispívá vědomí, že tolik sporů mezi námi nevzniká bez dopuštění Božího, tedy také ne bez nějaké skryté dobré stránky. Ale která je to? Zdá se mi, že o těch protikladech, které vidíme mezi vzdělanci, moudře pojednává Maturinus Simonius; směřují prý a dají se obrátit k povznesení vzdělanosti. Praví toto: Jako Cato Censorius vyvolával podle líčení Plútarchova schválně spory mezi otroky, nejen snad proto (což vzal Plútarchos za jediný důvod), aby nechystali něco horšího, kdyby se sjednotili v téže vůli, nýbrž (jak já se domnívám) aby nezanedbali nic ze své povinnosti, když se jeden druhému ze vzájemné řevnivosti divá do karet, tak je v zájmu vzdělanosti, aby sem tam vznikaly mezi jejími pracovníky spory, aby mohl doplnit druhý, jestliže první něco opominul. Klenba se udržuje vhodným postavením kamenů proti sobě; tak i vzdělanost vzrůstá a zvelebuje se rozpory svých pracovníků, vybaví-li se těmi prostředky, které jsou nezbytné. Potud Maturinus v traktátu O hynutí vzdělanosti. Obracím to na náš případ: Jestliže moudrý Cato připouštěl k prospěchu svému, k prospěchu svého hospodářství a konečně i k prospěchu svého služebnictva drobné spory mezi nimi, kdo ví, zda náš nebeský a všeobecný soudce všech, Kristus, nedopouští spory mezi svými věrnými se stejným cílem, aby jedni druhým ze vzájemné řevnivosti nedovolovali ochabovat, nýbrž aby jedni druhé pobízeli a rozněcovali k snažení po pravdě a ctnostech? Alespoň zkušenost mluví sama za sebe, že právě řevnivostmi, které až dosud bujely mezi skupinami náboženskými, politickými, lékařskými atd., se někdy dospělo k odhalení mnohých záhad, k lepšímu, dosud nevídanému prozkoumání mnohých okolností a k zjištění mnohých skutečností.

Tolik budiž řečeno o tom, proč a jak se mají snášet všichni lidé vůbec a proč už nemají povolovat citům nenávisti. Je třeba dodat, proč a jak mají pečovat o pěstování snášenlivosti především vzdělanci, knězi a vrchnosti.

Vzdělanci (aby uznali, že není důvod pronásledovat se pro rozdílnost názoru nenávistí, očerňováním nebo pohrdáním) uváží toto: Za prvé, lidská mysl dychtí sama od sebe po světle a obrací se k němu tak dychtivě, jako naše tělesné oči k našemu tělesnému světlu, naskytne-li se. A tak k poučení mysli, k řízení vůle a k vyvolání úsilí není třeba rozkazu nebo nucení, nýbrž jasného světla. Ukaž rozumu jasně pravdu a nebude možné, aby jí neporozuměl. Ukaž vůli dobro a nebude možné, aby je nechtěla. Ukaž schopnostem něco snadného a zároveň užitečného a nebude možné, aby se toho nechopily. Jestliže se tedy jiní neobracejí stejně jako ty k nějaké pravdě, k nějakému dobru, k nějakému snadnému podniku (jak je podle svého domnění vidíš ty nebo já), a jestliže se jich nechápou, vina nemůže být jen na nich (jako by schválně odmítali věci pravdivější a lepší), nýbrž také na nás, kteří nedbáme nebo nedovedeme věci pravdivější a lepší ukázat těm, kteří jich neznají. Nesme tedy vinu rovným dílem. Není tu místa pro nenávist, nýbrž na obou stranách pro soucit, horlivost a trpělivost.

Mimoto je nutné uvážit, že každou nesnáz provází spletitost, kterou je lépe zahalit přimhouřením oka než zvědavým odhalováním ji ještě více zaplétat. Kdo však nechápe, že v mnohých otázkách (jichž se nekonečně mnoho objevuje v látkách filozofických, teologických a politických) jsou obsaženy potíže? Nechť tedy zároveň pochopí, že je lépe snášet mnohé přimhouřením oka než přílišnou horlivostí všechno zaživa roztínat.

Dále, kdo má o sobě skromné mínění, má mít také o každém z bližních slušné mínění a nemá chtít vzbudit zdání, že rozumí všemu (čemu jiní buď snad rozumějí, nebo nerozumějí stejně jako my). Alespoň Římané měli při úředním jednání, když se věc zatemňovala, ustálené rčení: Není jasno, odročuji. Proč bychom se tedy měli stydět napodobit tuto skromnost? Každý z nás je stejně jen člověkem, nemůže pronikat všechno. Je sice stvořen k obrazu Božímu, ale není Bohem. Kdykoli se tedy naskýtají nejasnosti, které dost nechápeme nebo nepronikáme (a takové bývají právě předměty sporu), pak je užitečný a dost čestný tento štít skromnosti a útočiště k přiznání nevědomosti: Není jasno! Neboť je správné chápat se pravdy, pokud je zřejmá, mít ji však v úctě a obdivu, pokud se skrývá.

Naléhavě zdůrazňuji důvody ke snášenlivosti mezi vzdělanci a pravím: Bylo-li až dosud v něčem třeba pokřiku nebo rozepří, bylo to proto, že jsme seděli v Babylóně, měli jazyky i pojmy spletené, a proto jsme si navzájem nerozuměli. Nyní však jinou naději ukazuje Bůh: takové užívání mysli a jazyka, při němž si budeme moci jasně rozumět. Bude-li tomu tak, nebude místa pro logomachii (boj o slova). Ale ani o věci nebude třeba sporů, vždyť jsme se shodli na principech a na umění, jak z principů vyvozovat závěry při společné cestě světla a samozřejmosti.

Konečně bude pro vzdělance závažným důvodem k odstranění sporů vědomí, že se nyní koná dílo Šalomounovo, to je, že se staví stánek Bohu, aby s námi bydlela sláva jeho. Ale náš Bůh je Bohem pokoje. Sluší se tedy, abychom my byli pokojnými Šalomouny nebo alespoň abychom se neodrodili od povahy našeho krále. O Šalomounovi je však známo, že dal zpracovávat stavivo chrámové po horách libanských a po pláních jerišských tak, aby se všechno přiváželo hotové, takže při vlastním budování chrámu nebylo třeba ani sekyry, ani kladiva, všechno se sestavovalo mlčky. I když tedy bylo až dosud slyšet rozmanitý hluk při rozebírání rozmanitých otázek (o přírodě, Písmu a hlubinách lidské mysli) a i když mezi řečí a sečí lítaly rozmanité třísky, hobliny a piliny, nadešel nyní čas jednat spořádaně.

To již nemusí být tak těžké, když byly pansofickým dílem uvedeny v harmonii a jaksi spolu smířeny věci samé. Jen již odložte stranické snahy a ať nikdo nikoho z lidí nečiní modlou, ani sebe modlou jiným, aby se tak přísahalo na jeho slova. A také nikdo nikoho nezatěžuj, neodsuzuj a nesnižuj předsudkem tak lehce jako dosud. Je už samo sebou nedůstojné moudrého člověka soudit dříve, než je věc všestranně posouzena. Toto pozorování přimělo moudrého Pýthagora, patriarchu řeckých filozofů, že si smluvně vymiňoval pětileté mlčení od těch, které přijímal za učně moudrosti. Kladl totiž zábrany lidské nerozvážnosti, příliš dychtivě se ženoucí k předčasným soudům o věcech, a tím lehce trhající osnovu pravdy, která se začala tkát. Bylo tedy jeho úmyslem, aby nikdo z jeho žáků nebyl sobě nebo jiným příčinou záhuby nevyzrálým chytračením před úplným poznáním filozofie a před získáním schopnosti soudit o všem nestranně. Kdyby si byli jeho nástupci pamatovali tento předpis, nebyli by se sami řečtí filozofové rozštěpili do tolika sporů, hádek a sekt, takže nakonec, považujíce se za moudré, stali se pošetilými podle soudu apoštolova.

Poněvadž tedy i my jsme všelijak takto poklesli (příliš snadno jsme se vrhali jedni na druhé svými předsudky), musí se počátek nápravy začít tím, že se zastavíme a že na zemi nastane mlčení jakoby všeobecné, aby tím snáze nastoupil onen žádoucí soulad a souhlas pravdy mezi všemi, jaký hledáme. A aby slunce všeobsáhlé pravdy, zatemnělé mlhami našich vzájemných sporů, obnovilo snáze svůj lesk a aby ustoupily temnoty i mlhy i větry odmlouvání a pýchy, jimiž jsou tyto mlhy kupeny.

Někdo namítne: Jak je možné snášet lidi, hájící a nabízející zřejmou nepravdu za pravdu? Odpovídám: Přestaň ty útočit a druhý se přestane hájit. Za druhé: Víš, že je to zřejmá nepravda? Neukvapuješ se zase s úsudkem? Konečně, dejme tomu, že je to vyložená nepravda, ale přesto je lepší snášenlivost než poplach. Neboť ze zkušenosti tolika věků je zřejmé, že se poplachem nepořídí nic než rozmnožení sporů. Všechno nám naopak dává naději, že snášenlivostí a moudrým srovnáváním názorů se dosáhne mnoho i při prázdných a nesprávných míněních. Ostatně ani není možné, aby někde byla čirá prázdnota a faleš, neboť ty nemají soudržnost; bude při nich trocha dobra, které rozmnoží společný poklad, oddělíme-li je od zlého. Přimísení zla nám však poskytne příležitost ohradit konečně vydělenou pravdu, aby napříště blud neměl přístup.

Právem bylo řečeno, že moudrý vždycky najde, čemu by se přiučil i od hloupého (zatímco hloupý od moudrého se neučí). To je zřejmé ze Šalomouna, kde pošetilce ustanovil za učitele sobě a každému moudrému, aby se na jejich příkladu učili, čemu se máme vyhýbat. Poněvadž se taková moudrost nezískává bez učitele a poněvadž bylo pěkně řečeno: Poskytnout příležitost k něčemu lepšímu dokáže i hlupák, proč byste vy, moudří, nesnášeli ty, z jejichž zpozdilosti, ztřeštěnosti a bludů se můžete zdokonalit? Dokud i jim neposkytne Bůh příležitost, aby se vaším prostřednictvím zdokonalili a přišli na cestu pravdy.

***

Sluší se také něco říci o snášenlivosti, kterou mají osvědčovat vrchnosti jak mezi sebou navzájem, tak vůči svým poddaným. Bude dobře jednat spolu už mírně, ne násilnicky, neboť je zřejmé, že celému lidskému pokolení byla dána mysl ušlechtilá, která se dá raději vést než vléci nebo nutit. Kdo by chtěl nutit, ten roztrpčuje, zraňuje a odpuzuje. Jestliže přesto nutí, buď dělá z lidí pokrytce, nebo chystá cestu pro novou (snad větší) roztržku. Strach je špatným strážcem klidných poměrů. Správně dí komický básník:

Kdo povinnost svou koná jenom z nucení,

ten má se na pozoru, dokud zrady bojí se;

však má-li tajnou naději, k své se vrací povaze.

Leč koho získáš si, ten jedná upřímně,

chce vděčný být, a bude stejný, ať už je nám blízek nebo vzdálen.

Nedovede tedy řídit lidskou povahu, kdo si myslí, že s lidmi se má jednat násilně, a ne vlídně. Těm, kteří se dali získat dobrovolně, můžeme důvěřovat, ale nikdy těm, kteří byli mocí donuceni nebo lstí získáni. Tak se roztržky neodstraní, nýbrž znásobí. Neboť, jak vystihl Claudianus,

... dokáže pokojná síla,

čeho násilí nemůže zmoci.

Nechť tedy přestanou hledat ve zbrani právo ti, kteří by neměli mít žádnou zbraň mimo právo a spravedlnost, podle příkladu svého pána, jenž své právo uhájil a vládne ustupováním, snášením a umíráním.

***

Vidíme, jak se dá snášet rozdílnost názorů bez vzájemné nenávisti a jak naprosto není nutné vrhat se proti sobě nepřátelským citem, perem a zbraní. Musíme si však přát, aby se rozdílnost názorů dala nejen snášet, nýbrž i odstranit, to je, aby se všechny sporné otázky rozřešily tak moudře, že by se nalezlo ohnisko pravdy, v němž by se dobře sešly i názory protichůdně proti sobě stojící, takže by kterýkoli názor podpíral společnou pravdu a byl od ní podporován potud, pokud má podíl na pravdě. Jestliže by se přitom přimísilo něco nenáležitého, samo sebou by zmizelo.

Jen kdyby to bylo možné, řekneš. Odpovídám: Ovšem, rozpory (ve filozofii, náboženství a politice) se rozmohly tak, že není možné, abychom se smířili prostřednictvím nás samých, ale je to možné prostřednictvím věcí a prostřednictvím základu věcí, Boha. Neboť věci nepřestávají být týmiž pro všechny, bez ohledu na naše roztržky. Vždyť země nás všechny stejně nese, i kdybychom raději viděli, aby se rozevřela pod těmi, které nenávidíme. Slunce se na nás dívá svými paprsky přímo, nic nedbá na to, že se jedni na druhé díváme křivě. Růže voní stejně líbezně židům jako křesťanům atd. Rovněž Bůh je Bohem všech, a co říká, říká týmž způsobem všem, kteří jsou ochotni naslouchat. Jestliže tedy přihlížíme jen k svým vlastním poučkám, knihám a dílům (které jsme sami vytvořili a které se různí tisícerými způsoby), pak jsme ovšem nesmiřitelní. Jestliže však přijímáme s povinnou pozorností a úctou Boží myšlenky o nás a co v náš prospěch učinil, řekl a vdechl Bůh, je smíření velmi snadné.

Objasním tuto věc příkladem, aby bylo zřejmé, jak je snadné smířit sporné strany (pouhým dostatečným uvedením na první ideje). Dejme tomu, že je tisíc lidí, kteří slyšeli vyprávět o městě Římu nebo četli jeho popis; představy jednotlivců (kdyby bylo možné do nich nahlédnout) se budou jisté lišit. Ale uveď všechny do Říma, aby všechno bedlivé pozorovali vlastníma očima, hned se představy všech srovnají a budou totožné. V našem případě musíme tedy jednat podobně: Různě soudící o přírodě musíme uvést do přírody, o Bohu k Bohu, o představách mysli k mysli, a ihned budou smířeni!

Jestliže řekneš: Ale vždyť i badatelé o přírodě, Písmu a věcech duchovních se ve velké míře neshodují, pak odpovím s apoštolem: Kteří prosí a nedostávají, špatně prosí. Tedy také ti, kteří hledají a nenalézají, špatné hledají, to je hledají to, co ve věcech není, nebo hledají zvráceně a hledají nikoli pravdu v pravdě, nýbrž své domněnky nebo pravdu jinak zabarvenou. A co je pak divného na tom, že nevidí to, co je, nýbrž něco jiného nebo jinak? Lidé, kteří pozorují tutéž věc vnějším zrakem skly rozličně zbarvenými, nevidí stejně, nýbrž jeden červenou, druhý zelenou, třetí modravou atd. Ať ale odsunou skla a podívají se na věc nezkaleným zrakem, nebude pro všechny táž? Totéž platí o jiných smyslech. Pro nestejná východiska nevnímáme věci stejně. Jinak chutná chléb a voda hladovému, jinak sytému, jinak zní krásná hudba v uchu Tmólově, jinak v uchu Midasově, jinak chutná med v horečce, jinak ve zdraví. Odstraňme tedy nesprávná východiska (předsudky, které mysl tak či onak ujařmují), a projevy přírody, Písma a naší mysli nebudou moci jinak působit na jedny a jinak na druhé. Pak nastoupí soulad a svornost.

Ale kdo způsobí, aby předsudky byly odloženy? Nikdo neuznává, že trpí předsudky, každý se domnívá, že usuzuje správně. Odpovídám: Ze zdravého důvodu jsme radili založit soustavný přehled všeho poznatelného tak, aby všichni začínali všechno bádání odtud, kde se od sebe nemůžeme odštěpit, ani kdybychom chtěli, tj. od společného světla mysli, a odtud abychom postupně stoupali tak daleko, až se najde konec sporů. To je nutný důsledek, jestliže jsme dovedli postavit pansofii na správný základ. Ne-li, nebude to vina metody, nýbrž naší slabozrakosti a nedokonalosti, neboť nic nemůže být dokonalé hned při zrození.

Jestliže někdo stále ještě pochybuje, podám důkaz, že naprosto nesmíme ztrácet naději na nejdokonalejší smíření touto cestou, neboť je čas, abychom začali doufat. Nyní však ve školách, v církvích, ve vládních palácích a na radnicích přijímáme a v praxi osvědčujeme každý jiné názory filozofické, náboženské a politické a o svých vůdcích si namlouváme, že nechybují (je to přirozená samolibost). Z toho plyne: jak dychtivě kdo vypije, co se mu naleje, tak snadno a tak důkladně se opije, až má soudnost spoutanou a k svobodnému užívání rozumu se sotva kdy může probudit, jestliže se vůbec kdy probudí. Avšak necháme-li stranou učení lidské a chopíme-li se božského (jen z Božích knih čerpajíce svou moudrost, opatrnost a oddanost), a budeme-li postupovat po cestách řádu Jím naznačených, ať zemřu, jestliže nás hned neuvede v souhlas tento společný učitel a osobního zřetele neznající společný milovník všech. Neboť:

I. Svět je v celém rozsahu vystaven smyslům a soustava smyslová je u všech lidí táž. Proto budeme-li všichni všechno na světě stejné zkoumat smysly, nebude možné, aby se něco jevilo jednomu tak, druhému jinak, a stejný hlas ve všech věcech povede k souhlasu.

II. Obecné pojmy, puzení a schopnosti vrozené člověku jsou téže podstaty u všech. Proto uvedeme-li to všechno v soustavu, stanovíme-li tytéž formy a normy pro vyvozování důsledků a budeme-li jich užívat všichni, nebude možné jinak, než že totéž společné světlo bude svítit týmž způsobem všem.

A pokud jde o vloudilé a mocně zakořeněné spory, jistě se dají z větší části odstranit, jen když jejich odstranění nebudeme bránit my sami a nezatarasíme-li zatvrzelostí předsudků všechny cesty svornosti. Ukáži o něco níže na příkladu několika náboženských otázek mezi křesťany, jak snadno by se dala odstranit rozepře o ně, kdybychom nechali malicherných otázek a kdybychom se všichni odhodlali pevně stát na pevných článcích víry, zanechali kouskování pravd a drželi se celku pravdy v každé věci, zanechali obojetnosti slov i dráždění odtud pocházejícího a přihlíželi bezprostředně k věcem. Hlavně však, kdybychom odložili starost o břich, jídlo a pýchu a nehledali v náboženství nic mimo náboženství, to je Krista a nebe.

***

Bezpečně doufám, že si budeme bratry, jestliže se odhodláme nehledat u Boha nic jiného než Boží víru, spojenou s láskou a korunovanou nadějí. Vždyť prameny, z nichž tyto síly musí vyplynout, máme všichni tytéž! Jen si přestaňme (stále znovu opakuji) stanovovat za učitele lidi, kteří se mohou shodnout mezi sebou právě tak málo jako hodinové stroje - to je víc než jisté! A dávejme se vést raději přímo věcmi, které jsou pro všechny tytéž, nemění se a nemají možnost různit se, stejně jako nebeský orloj. Dejme tomu, že je (jak nedávno někteří napsali) Řím nebo Cařihrad nesmiřitelný, že je nesmiřitelné kalvínství nebo luteránství (čili místní lidská učení), přece jen nebude nesmiřitelné křesťanství, bude-li smiřovatelem Kristus. Ten je jediný a pravda sama, a proto se nebude moci neshodovat sám se sebou, ani my, s ním všestranně spojení.

***

Jestliže se něco nedá smířit teoreticky, nechť se to začne zkoušet prakticky, to je vážným pozorováním obou stran, z které teorie vychází lepší praxe. (Míním tolik, aby filozofové dokazovali pravdivost svého názoru každý ve skutečnosti zkouškami, které vyvodí z předpokladů své teorie nejsprávnějším postupem. Teologové pak nechť dokazují pravdu svých nauk nejvřelejším prováděním služby Boží a očividným obrozením těch, kteří ctí Boha na jejich způsob. Politikové konečně nejspravedlivějším mírem a pokojem, který vyplývá z jejich předpokladů.)

***

Sdílet článek

Submit to FacebookSubmit to Google PlusSubmit to TwitterSubmit to LinkedIn