J. A. Komenský: „Obecná porada o nápravě věcí lidských“ - Panegersia

Omnia sponte fluant, absit violentia rebus“

Vše ať plyne samo, ať ve věcech násilnosti není“

Co je předmětem našeho pojednání, proč je k tomu třeba probuzeného vnímání a jak je třeba probouzet k tomuto cíli

Naším ZÁMĚREM je ukázat s Boží milostí lidstvu, v čem je jeho veškeré dobro, upozornit, jak jsme jeho hranice překročili a bloudili nesčetnými způsoby po nicotnostech, a naznačit konečně spolehlivé, pohodlné a radostné cesty k dávné prostotě, klidu a štěstí.

My sami, kteří to jiným navrhujeme, musíme být zburcováni, protože bychom nemohli burcovat ostatní, kdybychom sami dřímali, a také proto, abychom o těchto zásadních věcech nespřádali sny a nevyprávěli je jiným.

Buzeni bývají lidé, kteří jsou pohrouženi do spánku v nevhodnou dobu, kdy je třeba rozhodného jednání; nebo když došlo ke vpádu nepřátel, vznikl požár nebo se strhla bouře; dále pokud je jejich přílišná spavost už nebezpečná zdraví, či dokonce smrtelná a zhoubná, jak tomu bývá při spavé nemoci a při jiných mrákotných stavech. A všechny tyto důvody se vyskytují právě nyní a nutí nás, abychom lidstvo probudili z jeho mrákot všemi možnými způsoby.

Neboť nejvznešenější stvoření BOŽÍ, ČLOVĚK, vyslaný do světa z nejušlechtilejších důvodů, zapomněl na cennější složku sebe sama a ničemu se nevěnuje méně než tomu, kvůli čemu sem byl vyslán. Mnozí lidé jsou jako slepí, jsou tupí a hloupí; přicházejí na svět a nevědí ODKUD, žijí v něm a nevědí PROČ, odcházejí z něho a nevědí KAM. Dokud jsou zde, nezabývají se vážnými záležitostmi a považují život za povyražení. Vymýšlejí si marnosti, zabývají se marnostmi, radují se z marností, kojí se marnými nadějemi, podobnými snům. Stále se potácejí od jedné marnosti ke druhé, až nakonec se sami do marnosti propadnou.

***

Obracím se k Vám, kdož se mnou sdílíte lidskou přirozenost a všechny útrapy, které ji drtí. Zamysleme se, prosím, nad stavem světa, který po všech stránkách dospěl až k naprosté zkaženosti, a zachvějme se nad ním. Nechme se sžírat hrozným, znovu a znovu přicházejícím a téměř ustavičným zmarem všeho. Anebo se raději poraďme, jak pomoci, pokud je to možné.

Je správný náš požadavek, aby se každý zapojil, když se začíná projednávat záležitost, která se týká všech. Což by někdo nenáviděl sama sebe natolik, aby nehovořil rád o sobě a o všem, co s ním souvisí, nebo aby nenaslouchal jiným, když se o něm mluví? To je zcela nepravděpodobné. Je přece vrozeno každému stvoření, aby samo sebe a všechno své milovalo a aby zkoušelo všechno pro zlepšení svého postavení.

A proto kdokoli toto začínáš číst, probuď se: uvědom si, že se bude uvažovat i o tobě, a nastraž uši, ducha i jazyk. A přijmi to, co o tobě usoudili jiní, stejně ochotně, jako sám projevíš své mínění. Tím se vlastně začneš s jinými radit o tom, co je vám společné.

Vždyť kdykoli se dostáváme do styku s lidskou společností, jsme povinni zachovávat její zákony. Každý má hledět ne pouze na svůj prospěch, ale na prospěch společnosti. Bláznovství by bylo chtít uzdravit jen úd a ne celé tělo.

Pokud někdy zpočátku jen sami pro sebe odhalíme něco užitečného pro všechny, je to nakonec k radosti všech, a proto společná nebezpečí, o nichž se hned dozvíme, jsou důvodem ke společným obavám. A společné obavy pobízejí ke společné poradě.

Každému bude lépe teprve tehdy, až všichni jasně pochopí, kde a jak zabředly naše záležitosti, a zároveň s modlitbou k Bohu přiloží společně ruku k dílu, abychom se s Boží pomocí vyprostili ze starostí, které nám způsobuje naše neštěstí.

***

Napravováno bývá pouze to, co je pokažené. Když tedy navrhujeme poradu o nápravě věcí lidských, předpokládáme tím, že jsou pokaženy. To snad nevyžaduje pracného dokazování, protože nářky, že nic není na svém místě a že vše se odchyluje od správné cesty (tu napravo, tu nalevo), jsou všeobecné. Vždyť lidé, kteří vidí alespoň něco, vidí, že namísto moudrosti panuje buď nevědomost, nebo sofistika, namísto zbožnosti buď nevěrectví, nebo pověrčivost, namísto řízení společnosti buď anarchie a zmatek, nebo tyranie a útisk. Protože však jsme se rozhodli vysledovat vše od samého základu, tak se především podívejme, co to znamená nebo čemu se říká být pokažený.

Pokažené se říká tomu, co se tak samo o sobě změnilo, že už není v souladu se svou idejí a není způsobilé plnit svůj účel. Avšak jaký je účel našich věcí?

Podle Božího úmyslu měl být tento svět, do něhož jsme svým narozením posíláni, Boží školou plnou světla, Božím chrámem plným zbožnosti, Božím královstvím plným řádu a spravedlnosti. A měla to být jediná škola, neboť všichni máme jednoho učitele a konáme pod jeho dohledem podobná cvičení, jediný chrám, neboť všichni máme jednoho Boha, který nás všechny stvořil a mimo nějž jiného Boha není, jediné království, neboť všichni jsme jeden lid pocházející z jednoho kmene a podobně máme ve svých srdcích vepsána jedna a tatáž práva a ustanovení, nikoho nevyjímaje.

Kdyby tohoto dbali všichni, nutně bychom se všichni stali pod vedením a učením Nejmoudřejšího učenými a moudrými, výchovou a vedením Nejdobrotivějšího a Nejsvětějšího dobrými a bohabojnými, řízením a vládou Nejspravedlivějšího spravedlivými a rozvážnými, a tím bychom žili v míru s věcmi, lidmi i Bohem.

Neboť naše mysl tíhne ke všemu, aby z poznávání všeho měla potěšení a aby si vybrala to, o čem si myslí, že jí bude nejprospěšnější, a příjemně toho užívala. Proto cílem poznání věcí je smír mysli s věcmi. A poněvadž člověk vidí, že je obklopen jinými lidmi, z nichž každý také žije po svém a jde za svým prospěchem, domnívá se, že je třeba se vyvarovat toho, aby mu překáželi jiní nebo aby jim sám rovněž překážel, a právě proto užívá při veškerém styku s nimi určité rozvážnosti, která se nazývá politikou. Proto vlastním cílem politiky je duševní smír mezi lidmi. A když pak pozoruje člověk závislost věcí, všech lidí i sebe na nejvyšším božstvu, domnívá se, že si musí získat jeho přízeň usilovnou zbožností, aby se Nejvyšší z nějakého důvodu neurazil, nerozhněval se na nás a nepotrestal nás, ale aby nám spíše požehnal. Vlastním cílem zbožnosti je tedy smír svědomí s Bohem.

Jestliže s touto zásadou srovnáme znalosti našeho rozumu, puzení naší vůle a síly našich schopností jakožto kořeny naší vznešenosti a dále naši moudrost, zbožnost a politiku jakožto stromy a větve a konečně pak plody, které se z nich měly urodit, musí každý uznat, že jsou z mnohých stránek pokaženy.

V rozumu většiny lidí jsou určitě místo znalostí temnoty, ve vůli místo popudů k dobrému je podněcování ke zlému, samy schopnosti u většiny lidí ochabují, ochrnují a dělají z nich neužitečnou přítěž země. Pokud tohle někdo nevidí, popírá, že viděl na světě nějaké hlupáky, bezbožníky a zahaleče. A popře-li to, prokáže tím, že pobývá na tomto světě, aniž vidí a myslí, a rozmnoží tak počet tupců.

Rovněž je až příliš známo, že přemnohým lidem ochabují mysl, rozum a smysly a místo vědění milují temnoty své nevědomosti. Svět je plný hlupáčků, kteří nevědí zhola nic; ačkoli nechybějí ani lidé, kteří představují pravý opak - přílišní zvědavci, dychtiví všechno vědět (i to, co vůbec nestojí za námahu), takže se dnem i nocí sužují, vysilují, vyčerpávají, ničí a ubíjejí k smrti podobně jako můry, které tak dychtivě přilétají k plamenům, že se upalují. Když se tedy značná část věcí vymyká lidskému rozumu, není divu, jestliže po nich nenastává klid mysli. Není divu, je-li mysl nevzdělaných lidí zahalena nejhustšími temnotami, takže nevědí, kam se obrátit, když je třeba uvažovat o něčem závažném. Není divu, jestliže i sami lidé učení vynalézají nekonečné nepřekonatelné překážky a spletité problémy, které lidské úsilí nedovede vyřešit. A jestliže se proto souží, znepokojují a trápí sebe i jiné nekonečnými obavami, takže nakonec i moudrost nejučenější končí v pochybnosti, zda můžeme vůbec něco vědět. Opravdu, v moci nemáme my věci, ale ony svírají v moci nás.

A kdo nevidí pokažení vůle a nejzvrhlejší touhy? Stydím se za lidstvo, praví Seneca, a důvody tohoto studu vysvětluje ve svém 77. listě. Stydí se totiž proto, že člověk bezstarostně zanedbává rozum a ctnost, výsady, které jsou vlastní jen jemu, kterými předčí živočichy a podoben Bohu se mu staví na roveň, že se pachtí za podřadnějšími hodnotami, které má společné s živočichy, že dává přednost zdánlivé hodnotě, která láká pouze pomíjivou rozkoší, před hodnotami stálými a pravými, jež budou trvat věčně. Je pak s podivem, že se lidé mezi sebou a s jinými neshodnou, že všude přibývají neustálé války, vraždění, spory všech se všemi a vznikají střety úvah, přání, řečí, ba i zbraní? Naprosto celá země a všechna lidská společenství, větší i menší, nejsou ničím jiným než jakýmsi zápasištěm.

Jak vypadá obvyklé lidské úsilí, které pracně vynakládá celý svět? Pachtění se za majetkem, poctami a rozkošemi. Kdo by neviděl, že tyto tři věci se obecně pokládají za základ lidského štěstí a k nim že je všechno na světě zacíleno? Ale co znamenají všechny tyto věci? Majetek - jistou starost, pocty - dým ve větru, rozkoše - sladký jed, lákadlo veškerého zla; ovšem pokud se hledají, jak k tomu obecně dochází, odděleně od věcí lepších a věnuje se jim prvořadá pozornost. Neboť hledá-li někdo především podstatnější a opravdovější hodnoty - moudrost, rozvážnost a zbožnost, ty méně podstatné - pocty, majetek a rozkoše - dostane nádavkem stejně jistě, jako předmět položený na slunci vrhá stín. Kdyby je provázel protijed hodnot podstatných, staly by se neškodnými a působily by ještě příjemněji. Dokud to lidé nepochopí, honí se za stíny bez náležitého předmětu a tím, jak se oddávají marnostem, se rovněž sami propadají do marnosti, to jest odchylují se od správného užívání věcí, od pramene věcí, Boha, a konečně i od sebe samých.

Zkrátka, lidé hledají sebe vně sebe, věci nad sebou a Boha pod sebou. Sebe vně sebe: dokud nepoznají Boží poklady v sobě a bohatství, vědění a rozkoše hledají vně sebe, ačkoli ve svém nitru mají přece více, než má veškerý svět. Věci nad sebou: tím, že se podrobují a poddávají věcem, které měli ovládat. Boha pod sebou: tím, že si hledají a přetvářejí Boha, aby nezáviseli oni na něm, ale on na nich, tj. aby nevykonávali oni jeho vůli, ale on vykonával jejich pokyny jako služebník jejich nálad. Aby prohlásil za pravdivé, cokoli si oni nepředloženě vymyslí, za dobré, čehokoli se nepředloženě dožadují, a přikázal, aby se potkalo s úspěchem, cokoli nepředloženě začnou. Copak to nejsou nejjasnější důkazy pokažení lidských věcí? Toto pokažení vzniká mimo pochybnost z toho, že tyto věci maříme, přejeme různicím a pravé prostředky (rozšiřování vzdělání, zbožnosti a politiky mezi jiné lidi) nepoužíváme.

Uvažuj prosím: cožpak ty tři věci (moc, vědění a zbožnost), které měly být v kterémkoli člověku spojeny (protože ve vzájemném spojení dovršují obraz Boží a dotvářejí člověka), se většinou nešťastně nerozcházejí? Mocní se totiž zřídka starají o moudrost a zřídka o zbožnost. Jak mnoho mudrců chce pak být moudrými bez Boha, jak mnoho jich žije bez rozumového ovládání sebe, natož druhých! Konečně mnoho zbožných se oddává svým zbožným úkonům tak, že nechtějí věnovat čas tomu, aby nabývali poznání, ani aby jiné lidi vedli k řádnému smýšlení či je usměrňovali na cestě ctností. Co to však je za obludnost chtít mít moc, chtít vědět, chtít mít vůli k dobrému, a přesto neumět mít vůli, neumět mít moc a neumět vědět?

Obludné je rovněž to, že i lidé, kteří vynakládají námahu s cílem vážně usilovat o tyto tři věci najednou, se přesto dosud nemohou žádným způsobem shodnout, a tak jsme rozštěpeni ve filozofické, politické a náboženské skupiny. Kdo by vypočítal jednotlivé filozofické školy a jejich rozdílná a protikladná učení a mínění o věcech! Kolik hlav, tolik názorů. Politici se dosud nemohli sjednotit ani na základní povaze vlády (zda je lepší, aby lidské společnosti měly vládu monarchickou, aristokratickou či demokratickou). Kdo se může bez děsu dívat na zmatek náboženských rozporů? Vždyť není dostatečná shoda ani v předmětu náboženství, v Bohu. Z náboženských vyznání existujících na zemi jsou čtyři hlavní: židovské, křesťanské, mohamedánské a pohanské, a každé z nich se štěpí na mnoho menších sekt. Žádné však není uvnitř tak nejednotné jako vyznání, jež se nejvíce těší z osvícení (to je jeho určitá chlouba), totiž křesťanství, čímž vzniká u ostatních pohoršení, u něho samého pak nejsilnější překážka tomu, aby bylo schopno se z toho vymanit.

Kdo by v takové změti různých smýšlení a protimluvů postřehl, kde, pokud vůbec někde, a v čích rukou je pravda? Všichni se jí totiž holedbají (ve filozofických, stejně jako politických a náboženských sporech), avšak nikdo ji zatím neukazuje tak, aby ji i druzí mohli vidět a ohmatat si ji. Kdyby ji však někdo ukázal, byl by konec sporům. Protože pravdu hledáme všichni, zajisté by ji nikdo neodmítl, kdyby byla určitě nalezena a jasně ukázána. Vždyť nám (svému obrazu) vštípená Boží pravda nedovolí, aby rozum mohl odmítnout to, co pozná jako opravdu pravdivé, a vůle to, co pozná jako opravdu dobré. I oklamaný rozum a vůle se totiž tak prudce ženou za zdáním pravdy a dobra, že často chtějí raději umřít než se rozloučit s tím, co za pravdu a dobro pokládají. To je hlavní příčina lidské umíněnosti, i v omylech a vadách. Jako mají tedy lidé úctu, když bloudí, k bludu, skrytému pod maskou pravdy, a když hřeší, ke zlu, nalíčenému zdáním dobra, jak by neměli větší úctu k opravdu pravdivému a opravdu dobrému, kdyby je správně poznali? Proč tedy neexistují lidé, kteří by pravdu a dobro, z nichž se sami těší (pokud se těší), ukázali jiným s takovým účinkem, že ti by je nemohli nevidět a nebýt jimi zasaženi, přesvědčeni, uneseni a uchváceni? Znamením vědoucího je být s to poučit. Znamením nevědoucího je tedy neschopnost poučit tak, aby věc vyložil dokonale. Buď tedy pravda v tak veliké změti mínění není dosud nikomu dostatečně zjevná, nebo ji dosud nikdo dostatečně neosvětlil a tím nevyzbrojil, aby se jí nedalo odporovat. Ať je tomu jakkoli, pociťujeme zde děsivou nedostatečnost.

Konečně pak, jakými prostředky vštěpujeme jedni druhým vzdělanost? Kdysi nosili lidé moudrost v myslích, nyní ji začali uzavírat do svazků. Z toho vyplývá, že je uvězněna v knihách a v knihovnách a zřídka se objevuje v myšlenkách, výrocích nebo skutcích lidí. Příčinou této pohromy je i samo množství a rozličnost knih. Vždyť je jich více, než aby život kteréhokoli smrtelníka stačil k přečtení byť jen jedné tisíciny z nich; liší se pak více, než aby se našel nějaký mozek tak silný, aby z toho nedostal závrať. Hromady knih jsou proto více pro podívanou než k užitku, a z toho vzniká marnivost; nebo vyvolávají najisto zmatek, jestliže se někdo hodlá tvrdošíjně zabývat vším, a v tom se projevuje škodlivost. Z toho se totiž rodí houfy neučených učenců či učených blouznivců. A tak jsou učené knihy, nikoli my; či jsme-li opravdu také my učení, jsme učení zmateně; nebo jsme-li učení s jasnou myslí, jsme učení povrchně, ne poznáním povahy věcí, ale díky cizím svědectvím a výrokům o věcech, kterých jsme plni.

Ale i ti, kteří si umínili nabýt opravdového vzdělání, zřídka si uloží správný cíl (kterým je hledání pravdy zkoumáním všeho, aby bylo zvoleno to lepší a potom to pravdivější a lepší ukázáno jiným, aby tak byla vykonána služba Bohu, Otci světla). Častěji si vytknou jakýkoli jiný přechodný cíl. Mnozí se učí, aby se učili, to jest, aby uspokojili vydrážděnou zvědavost ducha. Jiní se učí, aby zbohatli, to jest, z nejbožštější věci vytvářejí prostředek honby za nejmarnější věcí, lakoty. Konečně jiní se učí, aby se naparovali, to jest, sloužili své nicotné ctižádosti. Je zřejmé, že vzdělaní se pachtí příliš dychtivě, jedni před druhými, po věhlasu ducha a vzdělání, a tak jedni druhé trhají, kárají, napadají, odsuzují a navzájem se tak divoce urážejí, že prostému lidu, který se v tom nevyzná, poskytujeme podívanou a vyvoláváme jeho pohrdání, posměch nebo pohoršení. A ono duševní osvícení, jímž se tak honosíme, vyhlíží poněkud potemněle.

Ke vzdělání patří znalost jazyků jakožto tlumočníků myslí. Bůh totiž chtěl, aby na světě byli lidé, nikoli člověk, a aby nežili rozptýleně, jak je zvyklá divá zvěř, ale pohromadě ve společenstvích, nikoli němí a bez rozumu, ale mluvící a s rozumem, aby jedni poučovali druhé o Bohu, zbožnosti a o jiných dobrých věcech. A proto přidal společnosti pouto, jazyk. Ale nám především naprosto chybí jediné společné pouto našeho největšího společenství čili největšího seskupení, jakým je lidstvo, rozšířené po celé zemi. Nemáme totiž žádný společný jazyk, jímž bychom se dohovořili s kterýmkoli obyvatelem země, a tak neexistuje žádný všeobecný styk mezi lidmi. Již proto pociťujeme nesmírnou nedostatečnost. Zatímco my, obyvatelé jedné určité země či království (nezáleží na tom, zda Velkého či malého), celkem sotva několik hrstek lidí, si rozumíme, s ostatními četnými národy můžeme mít sotva takový styk, kolik ho mají mezi sebou tvorové bez rozumu. Kde se to však vzalo? Od počátku tomu tak jistě nebylo. Když byl totiž jediný člověk (však pocházíme všichni z jednoho), musel být jen jediný jazyk. Proto mluvím o pokažení, jež nás oddělilo, lidskou společnost silně rozptýlilo a doposud jí klade překážky a uvádí ji ve zmatek. O jednotlivých jazycích jak jsou všechny zmatené, nedokonalé, nesrozumitelné a barbarské (nevyjímaje naprosto žádný), zde není záhodno mluvit. Na patřičném místě se ukáže, že žádný z nich nestačí postihnout mnohost věcí, žádný nevyjadřuje povahu věcí. A přesto žádnému, ani takto vadnému jazyku, jeden jediný člověk, jakkoli učený, nikdy neporozuměl úplně a pořád ještě nerozumí, ani ho úplně neovládá. Proč tedy zde věnovat místo dokazování této skutečnosti? Spíše je třeba bědovat nad nedokonalostí a mnohonásobným pokažením.

Konečně část vzdělání tvoří učená díla, jimiž dokazujeme, že rozumíme povaze věcí a že jsme schopni trpné látce dodat činný prvek, jak je to vidět na některých podivuhodných výsledcích matematiků, mechaniků a občas lékařů. Ale jak nepatrné je vše to, co již známe, proti tomu, co dosud vůbec neznáme, bude zjevné (jak doufám) z pokračování našeho díla. Známo je jistě to, že řemeslníci své mechanické umění vylepšili více a přivedli k větší dokonalosti než filozofové, politici a teologové to své. První totiž odevzdávají, co slibují, a důkazy svého umění mají stále po ruce, druhým se očividně jejich umění nedaří (vždyť přece nevypudí temnoty z lidských myslí, ani bezbožnost ze srdcí, ani zmatky ze států), ať si svým uměním usmyslí proti pravdě cokoli.

Jestliže budeme dále uvažovat o stavu zbožnosti zvlášť a všímat si, jak se jí většina lidí oddává, rozevře se před námi propast děsivého pokažení, kterou maličko odhalíme.

Že je Bůh, je obecný pojem, vštípený do srdcí všech lidí tak hluboce, že Cicero říká: O tom, kdo popírá boha, se dá sotva soudit, že je duševně zdráv. A svatý král a prorok Židů píše: Říci ve svém srdci Bůh není, může jen blázen. Kde se tedy v naší době bere tolik těch houfů bláznů, že pošetilé hlasy Bůh není začínají jíž pronikat na veřejnost a ozývají se nejen v srdci, ale z úst a z rouhavého pera? Sílící ateismus je pokažení nepopiratelné, ohavné a podiveníhodné.

Nicméně valná část světa věří, že Bůh je a všude vše ovládá. Alespoň říkají, že v to věří. Odkud se tedy bere skutečnost, že jen nepatrný počet lidí má bázeň před jeho nejsvětějšíma očima? Většina žije (zvláště ve skrytu, kde se domnívají, že jsou beze svědků) tak, jako kdyby žádné kárající oko nikdy nebylo. Všude panující bezbožné jednání je očividným důkazem strašného pokažení.

Za třetí: je také všeobecně známo, že Bůh je počátkem všech věcí, jím, skrze něj a pro něj se děje vše ostatní, a proto je jeden (žádný rozum totiž nepřipustí, aby počátek nebyl pouze jeden). Ale odkud se tedy bere tolik vymyšlených bohů, tolik model a tolik nepravých božstev? Ve velkém rozsahu, nejvíce pak v skrytu se šířící modlářství je jasným důkazem zřejmého pokažení.

I to je pojem vepsaný do srdce každého člověka, že Bůh je rozum čili Duch a že je ho třeba rozumem a duchem uctívat. Ale odkud se tedy bere skutečnost, že většina náboženství posuzuje uctívání Boha podle nádhery vnějších obřadů a věří, že věčný Rozum schvaluje nerozumné počínání (jako kdysi Kainovo)? Je nepopiratelné, že místo zbožnosti uctívají masku zbožnosti.

Dále i toto: máme za to, že všem nám byly dány nesmrtelné duše. A přesto se lidé tak nedbale starají právě o to, na čem závisí věčnost, že většina se Bohem, pánem věčnosti, nehodlá zabývat. O čem to svědčí, ne-li o nejpokaženějším stavu našeho srdce? A to tím více, že člověk jinak celou svou přirozeností tíhne k budoucnosti, jak ukazuje jeho vrozená touha spíše předvídat cokoli z budoucnosti, než znát minulé. Nikdo se nepodivuje člověku, který vypráví takové věci - věříme, že ti, kdo předpovídají budoucnost, jsou prodchnuti božstvem, a div se jim neklaníme. Dále je tu i ona všem vrozená obratnost starat se o sebe do budoucna. Proč se tedy méně zaměřujeme na to, co představuje nejzazší budoucnost, na věci poslední a věčné? To je zřejmé pokažení, slovy Božími u Mojžíše: Kéž by zmoudřeli a starali se o své poslední věci!

Uvažujeme-li samostatně o těch, kteří jsou představiteli náboženství nebo byli zakladateli náboženství (kterého se držíme rozdílným způsobem, rozděleni do vyznání), ukazuje se nejedno pokažení. Za prvé: nikdo totiž nemůže něčemu učit, pokud není s tou věcí nejdůvěrněji obeznámen. Proto učit zbožnosti, to jest styku duše s Bohem, může jedině ten, kdo poznal Boha důvěrně, díky nejniternějšímu spojení s ním, rozhovorům s ním, nebo jeho vnuknutím. Opět a opět je třeba uvažovat, zda opravdu všichni, kdo zavedli rozdílná náboženství, takoví jsou, abychom nebyli klamáni. (Ale vkrádá se silné podezření, že z jednoho Boha nemohly vzejít tak rozdílné, ba protikladné věci.) Co však děláme my? Klidně si spíme. Téměř nikdo nezkoumá, co je pravdivější a lepší, všichni následujeme stádo předchůdců, takže ve skutečnosti místo zbožnosti panuje zvyk.

Za druhé: u každé věci způsob, jímž se šíří, odpovídá její povaze. Proč tomu tak není u zbožnosti? Řemeslník zajisté učí svému řemeslu tím, že vyrábí, malíř tím, že maluje, kantor tím, že zpívá atd. A nauka sama se šíří učením, vláda vládnutím, proč ne tedy zbožnost zbožnými skutky? Proč se tedy všude vydávají za znalce božských věcí lidé, které nešlechtí nic božského? Jsou to lidé pohroužení do světských záležitostí, nedoufající v nic božského, daleko světštější než ostatní. Je to zřejmé pokažení, neboť jestliže žádný lékař neléčí nemoc příkazy - teologie je přitom duševní medicína - proč prosím se teologové snaží uvést vše do pořádku pouze příkazy (totiž kázáním o božských věcech nebo přikazováním zbožnosti pouze druhým)? Proč nežijí božským životem na zemi, pro příklad ostatním? To je nepopiratelné pokažení.

Konečně: protože náboženství je mezi lidskými věcmi nejbožštější, způsob i jeho šíření může být pouze božský. Takového používá ten, k němuž je náboženství zaměřeno - Bůh. Co však činí on? Všechny vybízí, nikoho nenutí, všechny snáší, nikoho nezatracuje, souzení ponechává na budoucí soud. O čem proto svědčí naše nenávisti, jimiž se kvůli náboženství rozohňujeme jedni proti druhým, a ony hrozné náboženské války, ne-li o zjevném pokažení? Vždyť co má dělat náboženství se zbraněmi? I ono má ovšem své zbraně, jimiž se brání vůči svým nepřátelům, ale zbraně duchovní, jako je zcela duchovní i ono samo, i nejčistší duch a duchovní Otec, Bůh, jímž se tu zabýváme.

Uvažme stav veřejných věcí. Jejich základem je vláda nad sebou samým, protože nic nemůže vykonávat vládu, není-li samo zvládnuto, a nikdo nemůže vládnout jiným, pokud zároveň nebo ještě spíše dříve než jiné neovládá sebe. A Bůh skutečně pozvedl člověka k takové důstojnosti, že mu podřídil všechna nižší stvoření a dopřál mu dosáhnout takového vrcholu vážnosti, že člověk, vládce a soudce všeho, je podřízen jen sobě samému a řídí se jen vlastním úsudkem a ne úsudkem někoho jiného. Je jisté, že základ správného řádu ve všem, co se týká člověka, a osa veškerého lidského štěstí je v tom, aby každý, kdo je určen k vládě nad jinými, chtěl, mohl a uměl rozumně ovládat především sama sebe. A počátek zkázy by byl, kdyby sama sebe ovládat nechtěl, nemohl a neuměl. A proto se Bůh vždy staral o to, aby se člověk ovládat chtěl, mohl a uměl. Aby to chtěl, obdařil ho láskou ke svobodě. (Zárodky této svobody je možné spatřit i u jiných stvoření: vždyť kůň vyhazuje jezdce, býk shazuje jařmo, ptáček opouští klec, v níž má předloženu potravu, a to všechno proto, aby byli volní. V člověku je však touha po svobodě naprosto nezkrotná, takže mnozí lidé raději zemřou, než aby otročili a tedy byli podřízeni jiné vůli než své vlastní.) Dále, aby mohl člověk sama sebe ovládat, přidělil mu Bůh vytrvalé poradce, kteří jsou stále při něm, stále se zajímají o jeho záležitosti, stále mu připomínají, co udělal dříve a co má dělat v budoucnu. Jsou to rozum a svědomí. A konečně, aby to člověk uměl, klade mu Bůh před oči nekonečný počet příkladů stvoření, která dodržují díky svému přirozenému pudu jeho příkazy a tak zachovávají svou podstatu. Když na ně člověk nahlédne rozumem, může se naučit běhu věcí a cvičit se v tom, jak sama sebe moudře vést ke smyslu své existence. (Bůh ovšem přidal svým slovem i další zákony a různá napomenutí, ale o tom až příště.)

Schopnost ovládat člověka, vládce všeho, je tedy umění nad všechna ostatní, a to i tehdy, když jde pouze o sebevládu, o vládě nad jinými, kdož s námi sdílejí lidskou výjimečnost, ani nemluvě. Kdybychom zachovávali pravidla tohoto umění, která Bůh vryl do věcí a vepsal do lidského srdce a která nám znějí v uších, v celé lidské společnosti by trval dokonalý pořádek, klid a mír, protože ti, kteří ji řídí, by si vedli blahovolně, a ti, kteří jsou vedeni, by svou podřízenost snášeli ochotně, z touhy po pořádku, klidu a míru.

Jak však zachováváme tato pravidla, o tom mluví spory, boje a války ve všech obydlích, osadách, městech a říších. Za svědky nám stačí jen oči a uši, nářky a úpění, které pronikají vším. Pohleďme! Vládci byli Bohem ustaveni poddaným pro jejich společný a vzájemný užitek: aby ti, kdo vládu vykonávají, sloužili poddaným a ti opět vládnoucím. Proč jsou tedy jedni druhým na přítěž, na obtíž, nesnesitelní, proč se navzájem hubí? Ačkoli by poddaní měli svými rameny podpírat ty, kteří vládnou, jako to činí tělo hlavě, která na něm sedí, často je svrhávají a zadupávají do prachu. A protože se vládci nechtějí nechat svrhnout, nebo poté, co se opět zmocní otěží vlády, přitahují uzdu a sahají po bodcích, ostruhách, důtkách, kyjích a mečích. A tak je vše naplněno násilím.

Pohleďme, proč tomu tak je. Lidé neumějí vládnout ani se vládě podrobit. Neumějí vládnout jiným ani sami sobě. Za prvé, mnozí z nich si neuvědomují svou lidskou vznešenost a při své otrocké povaze zabřednou do otročení svému žaludku a hrdlu a do jiných malicherností. Nechají se od nich ovládat, vést, táhnout a zmítat sem a tam a nezaslouží si, aby byli nazýváni lidmi (to je tvory určenými k vládě nad věcmi). Podobně tupý a bezbožný plavec, když odhodí kormidlo na moři zpěněném bouří, uvádí do jistého nebezpečí života sebe i ty, které veze. Na lodích ze dřeva bys takové omezené plavce ani nenašel, ale při řízení loďky svého těla a duše mnozí smrtelníci takto šílí.

Za druhé, mnozí se nespokojí s tím, že vládnou sobě a tomu, co jim patří, ale dychtí po tom, aby vládli jiným, to jest, aby s nimi zacházeli podle své vůle. S chutí jiné napadají, dotírají na ně, zotročují je a šlapou po nich, jen když mohou panovat. A když už panují, nestarají se, proč vlastně panovat mají. Myslí si, že svět existuje jen kvůli nim, a zacházejí s lidmi jako se zvířaty, jak se jim zachce. A když narazí na odpor (lidská přirozenost se totiž nedá změnit, nepřipustí, aby byla úplně připravena o vdechnutou touhu po svobodě a aby ji přinutili toužit po něčem jiném), hledají způsoby, jak opět přivést ostatní k poslušnosti. A jaké způsoby? Krutost, kyje, okovy, žaláře, pouta, karabáče, meče. To že je nějaký řád? Tak že se má vládnout stvoření obdařenému rozumem?

Pokažení je tedy v tom, že se vládci nad lidmi stávají vesměs ti, kdo vládnout nemohou, neumějí nebo nechtějí. Nemohou, protože jsou slabí, zženštilí a bez autority; neumějí, protože jsou omezení a neosvojili si umění vládnout; a nechtějí, protože jsou líní, náladoví a posedlí něčím jiným, takže jim nezbývá času. Nic nemůže vládnout, pokud samo není zvládnuto, a nemůže vládnout dobře, pokud to nedělá podle určitých pravidel, a nemůže vládnout trvale, pokud tato pravidla nejsou neměnná. A proto se mnohým říším ve světě vede zle. Ti, kdož vládnou jiným, neumějí ovládat samy sebe. Nevládnou podle pevných pravidel a překrucují je podle libosti a (jak sami říkají) podle potřeby okamžiku. A tak je všude plno Sardanapalů, kteří se věnují ne vládě, ale rozkoším, Nimrodů, kteří vládnou bez zákona, a machiavelistů, kteří se pomocí úskoků vysmívají platným zákonům a vládnou podle zákonů, které si stanoví, jak se jim zachce.

Není tedy ve věcech lidských nic v pořádku. Stav mysli, zbožnost i politika celého lidstva jsou pokaženy. Mnozí lidé a někdy i celé národy, aniž znají Boha, aniž pamatují na své zájmy, aniž pociťují svou lidskost, žijí svůj zvěrský život jako dobytek na pastvě. A namítl by snad někdo, že právě ty věci, které nás nejvíce činí lidmi, nejsou ve zmatku a úpadku?

***

Tak jako k přehlédnutí chaosu těchto zmatků nám sotva stačí oči, k oplakání hanby a škod z nich máme sotva dost slz. Proto je mudrcům vše, co se lidí týká, odporné, jelikož všechno, co lidé dělají, jim připadá marné, tupé, bezbožné a kruté, směřující k zániku.

Což se nenamáháme marně, když neděláme to, co je účelem naší existence, ale něco jiného, co tomu cíli neslouží? Což nejednáme tupě, když děláme věci, které nás od našeho cíle vzdalují (a díky kterým se samozřejmě vede špatně nám samým i lidské společnosti)? Což nejsme bezbožní, když před zřídlem dobra dáváme přednost kdejakým zbytečnostem, když jím pohrdáme, pokoušíme ho a tupíme (což mnozí, běda, činí)? Což nejsme konečně krutí, když se navzájem všemožně trápíme, trýzníme a ničíme?

Ale pohlédněme už blíže na všechny ty marnosti, tuposti, bezbožnosti a krutosti a na jejich hanebnost a škodlivost, pohleďme, jak jsou pokažené naše výjimečné vlohy (totiž vzdělání, zbožnost a politika), jednotlivě i všechny dohromady.

Pokud posuzujeme stav mysli, které chybí mnoho pro smrtelníky užitečných věcí, což opravdu není hanba, že na všechny strany obracíme toto blyštivé zrcadlo věcí, zhotovené tak, aby se podobalo vševědoucímu Bohu, a přece se v něm neobráží nic, nebo nic kromě tretek a odpadků a zcela nic krásného, velkého, duchovního a věčného? Kdo by na to bez slz pomyslel? Je hanebná hanba a tupost zcela živočišná nevědět, nepátrat a neptat se, co jsi, odkud jsi přišel a kam směřuje vše, co se tě týká!

A co říci tomu, že ti, kteří něco vědí nebo si to myslí, si v sobě libují kvůli nějaké částečce nebo stínu vědění, ostatními pohrdají a nemají zájem dospět k jasnějšímu a pravdivějšímu světlu moudrosti? Stvořitel nám dal jasnou mysl - ach, proč nás stíny těší více než světlo?

Hanba je i to, že Stvořitel nás každého obdařil schopností vnímat a jinými pomůckami, abychom mohli hledat ve věcech pravdu, ale lidé přesto většinou raději zavírají oči a jako slepí se nechají bez přemýšlení vést jinými, než aby nezaujatě věci prozkoumali. Všechno běžné vzdělání (a to platí o všech filozofických školách) je totiž otrocky nesamostatné a netvoří je úvahy o věcech, ale cizí názory na ně. Z tisíců bys sotva našel jednoho, který pátrá vlastním duševním zrakem, jak Bůh řídí svět, jak věci vznikají, existují, trvají či hynou, nebo proč se obnovují a kam to vše směřuje. A tak se stává, že vědění mnohých je domněnkou, ne věděním, i když si sami připadají jako Šalomounové.

Je nehodné lidské přirozenosti, aby si oblíbila lež, aby totiž naplnila božskou dílnu rozumu ne věcmi, ale přízraky. Je tedy nedůstojné, aby se naše názory tolik lišily a aby mnozí nosili po chrámu duše zrůdné modly omylů místo půvabných zobrazení půvabné pravdy, jak mnozí smrtelníci činí. Jelikož pravda je vždy jedna a nedělitelná, může být vždy jen jeden názor z několika pravdivý. A proto, ať je o nějaké věci sebevíc různých nebo i opačných mínění, všechna kromě jednoho musí být nesprávná. (Pokud vůbec je některé správné!) Ach blažení, jimž je dáno vidět pravdu! Nešťastníci, kteří se nechávají oklamat! Což není hanebná hanba nenajít cestu ke shodě s věcmi i s Bohem a být ošálen báchorkami, úskočně smyšlenými lidmi nebo ďábly?

Ale zmiňme se již v krátkosti o hanebnostech, které se v takovém množství vyskytují v oblasti náboženství! Především, zapřísahám vás, je možné pomyslet na něco hnusnějšího, než jsou ony příšery v lidské kůži, které neuznávají a neuctívají žádné božstvo, aby se nemusely ničeho bát! Neuznávají ani svou nesmrtelnost, ani toho, kdo tuto nesmrtelnost zaručuje, a tak samy sebe o naději na tuto nesmrtelnost připravují a vědomě a dobrovolně se zařazují mezi zvířata. Veškeré své štěstí vidí jen v péči o vlastní břicho a v oparu své jalové ctižádosti. Takových bylo sice několik snad v každé době, v každém národě, v každém vyznání, ale to, že ve světle samotného křesťanství jich tak přibývá, dělá hanbu celému křesťanstvu. Je sice běžné, že i v nejkrásnějším oděvu se najdou moli, na nejpůvabnějším těle bradavice, v plném světle pokoutní existence, které milují přítmí místo světla, ale přesto je to hanebné.

Ale hanba je i to, co dělají mnozí jiní, kteří sice nepopírají božstvo svou řečí, ale popírají je svým jednáním, to jest, nedbají ani o božstvo samotné, ani o jeho příkazy, ani o to, co slouží k blaženému obcování s ním. Pokud ne čistý ateismus, tedy alespoň epikureismus je nevědět nebo nepátrat po tom, kdo je tvůj stvořitel, proč tě stvořil, proč tě sem vyslal, jaké má s tebou záměry, co máš dělat, aby ses mu zalíbil. Ale přesto se těmito věcmi málokdo zabývá a dokonce mnozí rádoby vzdělanci usilují o ždibec proslulosti tím, že se o ně nezajímají a že jimi pohrdají.

Avšak, když už se těmito věcmi zabýváme, jakým způsobem se to děje? Většinou povrchně a málokdy tak do hloubky, jak jejich důležitost vyžaduje. Úvahy o náboženských otázkách jsou spojeny s větším nebezpečím než úvahy o čemkoli jiném, protože na nich závisí naděje na věčný život a hrozba věčné smrti. Ale my jsme sotva v něčem jiném méně pečliví a většinou následujeme zástupy našich předchůdců a nejdeme, kudy bychom měli jít, ale kudy jdou ostatní. Kolik je takových, kteří by si řekli: Jdu spolehlivou cestou? Není někde nějaký klam? Co znamená, že jsme v této věci tak rozděleni? Jeden svět a jeden lidský rod v něm nemůže než pocházet od jediného Boha. A pokud je Bůh jeden, musí si přát, aby byl uctíván jen jedním způsobem. Proč se tedy jeho přáním neřídíme? Odkud se bere tolik uctívaných božstev? Tolik různých a rozporných způsobů, jak božstvo uctívat? Někde musí hnízdit klam, ba dokonce všude, s jedinou výjimkou. Ale kde? Držím se právě já jednoho jediného pravého a spásného náboženství? Doufám v to ovšem, ale i jiní doufají, že kráčejí správnou cestou. A tak je třeba zkoumat, kde je pravda a kde omyl. Ale zkoumat to, rozlišit a rozhodnout nebudu moci, dokud nepoznám, jaký názor mají ostatní. Musím to tedy poznat a musím být připraven přijmout, cokoli naleznu lepšího. Pokud nic lepšího nenaleznu, budu schopen držet se své cesty o to vytrvaleji a o to horoucněji budu sloužit Bohu způsobem, který mi On umožnil spolehlivě poznat. A kdyby takto všichni svědomitě hledali správný způsob uctívání pravého Boha, jistě by ho s pomocí Boží neomylně nalezli a ony smutné rozpory by zmizely. Ale po těchto věcech dnes nikdo nepátrá a každý zůstává u té víry, ve které se narodil nebo ke které ho přivedla jiná náhodná okolnost. A tak nás stále rozdělují různé víry stejně jako řeky, moře, pohoří, jazyky a zvyky. Je jistě hanba, že v jedné škole, v jedné říši a jednom chrámu jediného Boha existuje takový spor.

Uvažme také prosím, zda zbožnost, která nás má činit podobnými Bohu, by neměla být něčím zcela laskavým? Jak se tedy může stát, že nemůžeme snést ty, kteří se od nás svou vírou odlišují, zatímco Ten, kterého naše zbožnost buď uspokojuje, nebo rozhořčuje, ve vlídném mlčení přijímá ty, kteří se mu zamlouvají, kdežto ty, kteří ho pobuřují, trpělivě snáší? Vždyť ten, komu nechybějí blesky (pokud by pokládal za užitečné chránit tak svou slávu), jimi nesrší, my však ano, i když nemáme čím.

Zvláště je hanebné, že málokdo se pře kvůli náboženství prudčeji a se sveřepější nenávistí, než ti, kteří věří, že jejich náboženství je potvrzeno tolika zjeveními, totiž křesťané. Víme dobře, že čím jasněji je nějaký předmět ozářen, tím tmavší je stín, který vrhá. Že horlivost pro nějakou vytouženou věc je tím žhavější, čím více si věci samotné ceníme, a tak horlivost pro Boha, kterého pokládáme za nejlepšího z nejlepších, nesmí a nemůže být jiná než nejžhavější. Z toho nezbytně plyne, že čím více je někde poznání nebo jeho zdání, tím více tam musí vytrysknout horlivosti, ať již živené znalostí nebo nikoli. Ale tyto důvody nemohou nijak omluvit nadmíru této horlivosti, totiž zběsilost, která nás žene jedny proti druhým.

Tolik budiž zběžně řečeno o hanbě našeho pokažení v ohledu vzdělání, veřejných věcí i náboženských záležitostí. Nyní ať si každý uvědomí: my sami si ze samolibosti těžko nějakou chybu přiznáme (láska je totiž slepá), a tak nenahlédneme naši ohavnost takovou, jaká je. Plyne však z toho, že stejně hluchý a slepý je ten, jehož oči jsou tisíckrát jasnější než samo slunce? Myslíme si, že Boží uši slyší v tolika sporech našich vzdělanců, v tolika svárech politiků, v tolika hádkách bohoslovců jinou harmonii než tu, kterou mohou uslyšet naše uši, když někdo sežene různá stáda na jedno místo a snaží se ji vytvořit z bečení ovcí, bučení krav, chrochtání vepřů, hýkání oslů a syčení zmijí? Běda nám nešťastným, jak hluboko jsme klesli od věčné harmonie!

Ale nejen samotná hanba, která plyne z našich zmatků, ale i škoda a zkáza, která z nich mnohonásobně vzniká, by v nás měla vzbuzovat hrůzu. Za prvé tím, že sklouzáváme od pravdy do omylů, od svobody do otroctví a od Boha, zřídla světla a života, do temnot a smrti, řítíme se střemhlav do neštěstí. Je neštěstí, pokud máme oči slepé, uši hluché, jazyk němý a nohy chromé, ale je tisíckrát horší, pokud má někdo slepou mysl, hluché srdce a vše ostatní chromé, zpřerážené, popraskané a zhmožděné. A v takovém stavu je jistě z větší části vše, co nám náleží, a sotva něco je nepoškozené.

K tomu přistupuje, že mnozí si svá neštěstí ani nepřipouštějí a nepřejí si, ba ani nestrpí, aby se něco změnilo k lepšímu. Nechtějí své oči otevřít světlu a věří, že v temnotách je jim lépe. Nechtějí pozvednout svá srdce k Bohu, myslí, že je jim bez Boha dobře. Nechtějí použít svého ducha k nastolení pořádku mezi sebou, zdá se jim, že mezi násilnostmi a v poutech jim svědčí. Ach běda! Mnozí z nich, utištění útrapami, vlečou svůj život v nářku a vzdychání, a přece po ničem lepším nedychtí. Mnozí ani ve svých neštěstích neštěstí nevidí, a tak obtíženi břemeny se radují, svůj kříž uctívají a svým trestům se usmívají.

A co je horší, snaží se zatvrzele a tvrdošíjně, aby se ubránili zlepšením, která se jim nabízejí. Jakási zvrhlost a snaha zvítězit i v nespravedlivé věci je zcela zřejmá v mnohé povaze, pokud ne v celých národech nebo vyznáních. Podvodem se snaží potlačit pravdu, přetvářkou zbožnost, násilím nevinnost: co pro ně můžeš udělat?

***

O lidech se říká, že se radí, když uvažují o správném uspořádání něčeho nového, o napravení něčeho pokaženého nebo o získání něčeho ztraceného, a to 1. buď sami ve své duši; 2. nebo rozhovory se svými přáteli; 3. nebo konečně tím, že přímo jednáním zkoušejí vyhnout se něčemu zlému nebo dosáhnout něčeho dobrého.

Zkrátka, můj názor je tento: Pokud by někdo mohl nahlédnout do myšlenek všech moudrých, zbožných a prozíravých lidí, kteří kdy od počátku lidstva žili, pokud by mohl naslouchat jejich rozhovorům, číst jejich spisy a posoudit jejich činy, sotva by v nich shledal něco jiného než ohledání nemocí lidského rodu a pokusy najít léky proti těmto nemocem, i když dosud měli menší úspěch, než bychom si přáli, jak hned vyjde najevo.

Ale ani to, co dělal a dosud dělá ostatní lidský dav, není nic jiného, než neustálé pokusy o nápravu věcí, i když třeba nevědí, co vlastně dělají. Každý člověk chce totiž něco poznat. Aby něco poznal, snaží se každodenně získávat znalosti, totiž naslouchat, dívat se, osahávat a jednat, ba dokonce i něco nového vymyslet. Nikdo snad nedokáže být úplně nečinný. A což se všichni nesnaží získat svobodu nebo si ji ochránit? Dokonce i ti, kdož otročí, čekají na příležitost své otroctví setřást. Všichni lidé pak nedělají nic jiného, než že pečují o své svědomí. Jedni co nejoddaněji zachovávají poslušnost Bohu, jen aby cítili, že jejich svědomí je klidné, druzí zas svědomí v sobě dusí, aby necítili, jak na ně doráží. A dále, o čem svědčí to, že žádný smrtelník není spokojen se svým osudem? Že každý hledá něco, co by umožnilo, aby se mu vedlo lépe? Ať někdo oplývá takovou hojností, že podle mínění jiných je šťastný, přece stále má dojem, že mu něco chybí, a nepřestává proto přemýšlet o tom, jak by rozmnožil nebo zlepšil to, co má. I ti, kteří dychtí po věcech, které méně odpovídají lidské podstatě, jako jsou pocty, majetek nebo rozkoše, stejně přesvědčují sami sebe o tom, že prahnou po dobru, touží po nich jen kvůli naději, že jim prospějí, a prozrazují tak, že doufají v další zlepšení svého stavu.

Ale nechme stranou toto nízké a všední úsilí, které vynakládají soukromníci pro svou soukromou potřebu, a pohleďme, co až dosud vyzkoušeli moudří muži s jasně vyjádřeným úmyslem napravit naši celkovou situaci. Nejdříve se zaměříme na úsilí o moudrost, pak na poli náboženství a konečně v oblasti politických schopností. A připojme pokaždé, co dokázala nebo polepšila jednotlivá opatření k nápravě.

K těmto pokusům nejdříve došlo při usilování o moudrost, protože někteří zvlášť nadaní muži se začali zcela věnovat uvažování o světě a nechtěli dělat po celý život nic jiného nebo nic s takovým úsilím, než pronikat k podstatě věcí, aby sobě i jiným více rozzářili světlo poznání, Byli nazváni filozofové, to jest milovníci moudrosti. Díky nim lidský duch mnoho pokročil a byly vynalezeny nové vědy a nová umění.

Ale ne vždy pronikli až na kořen věcí, mnohdy ti, co žili později, měli jiné názory než jejich předchůdci nebo dokonce se neshodli v tom či v onom ani se svými vrstevníky. Vznikaly tak nové návrhy, zda by otázku nebylo možno řešit lépe tak nebo jinak, aby se dospělo k nesporným modelům a pravidlům. A přišlo se na mnoho, co bylo lepší než dřívější názory. Ale někteří začali pokládat za osobní potupu, kdyby měli opustit, co dříve tvrdili, a nové domněnky jim nepřipadaly o nic spolehlivější. Vznikly proto různé školy filozofů, dále rozdělené do skupin, z nichž každá hájila svůj názor. To byla příležitost zčásti pro pronikavější zkoumání podstaty věcí, ale zčásti také pro vznik pochyb, zda jsou věci vůbec poznatelné, když se jeví tak protikladně. Vzešly z toho i různé omyly.

Protože se tedy nikdy nezjevilo tak jasné světlo, aby všem ukázalo skutečnost stejným způsobem, a protože náš duch těžko snášel neshody mezi lidmi, došlo ke sporům o pravdě nebo pravděpodobnosti těchto názorů. Což byl počátek rozepří, které už po tolik staletí bouří mezi všemi učenci a které sice mnohdy vylákaly pravdu, aby se více prozradila, ale v menší míře, než by si to vynaložená námaha zasluhovala. Tyto rozepře totiž ukazují a naprosto spolehlivě dokazují, že svět nechápeme. Kdybychom ho chápali, mohli bychom ho znázornit tak, aby ho bylo možné nahlédnout. A na co poukazuje ona obvyklá prudkost těchto rozepří, hádky, pokřik a nepřátelství? My, kteří vidíme, se jistě nehněváme na slepé, spíš je nám jich líto. Tyto zápasnické potyčky tedy nejsou příliš vhodné pro šíření světla poznání.

Mnozí se pokusili nastoupit opačnou cestu - netrpět žádné náboženství kromě svého. Protože totiž uznávali za náležitý způsob uctívání božstva jen ten, kterého se sami přidržují (a kdo tak nečiní?), domnívali se, že prokazují Bohu poctu, když budou prosazovat pouze ten svůj a ostatní hubit jako božstvu odporné. Ještě dnes vidíme, jak mnozí hoří takovou vášní, že nesmírně touží, aby mohli zničit všechna náboženství, která se liší od jejich. A k tomu cíli používají ochotně svých paží, pokud jim to síly a okolnosti dovolí. Ale tato vášeň neodpovídá tomu, co známe, a Bůh nám k tomu nejde příkladem, vždyť ten trpí všechna vyznání.

Našli se konečně takoví, které děsily tyto náboženské zmatky a pokusili se proto hledat klid svého svědomí v úplné bezbožnosti, to jest v odmítnutí existence božstva. Chtěli tak vyzkoušet, zda se nemůže lidskému duchu trochu ulevit, když odstraní Toho, před nímž se jinak musí navěky chvět. Jejich nejapnost je nesmírná, ale přesto pramení ze stejného zdroje jako všechny ostatní, totiž z toho, že existenci božstva pociťují a chtějí se zbavit strachu, který z něho mají.

A tak pozorujeme, že v pěstování styku s božstvem a v uspokojování svědomí neexistuje nic, oč by se lidé nepokusili. A určitý pokrok se dostavil. Důkazem toho může být, že polyteismus (uctívání mnoha bohů), bláznovství, které kdysi bylo tak rozšířené, již bylo s Boží pomocí odstraněno. Kolik nás nyní obývá svět, všichni vzýváme jednoho Boha, Stvořitele nebe a země, až na něco málo pověrčivých, kteří nevědí, co vlastně mají uctívat. Kéž i je již osvítí věčné světlo! A nám ostatním nechť dopřeje jasněji popatřit do své záře, abychom viděli, jaké je, a abychom mu sloužili tak, jak se mu líbí!

Již však pohleďme, jaké pokusy dělalo lidstvo, aby dosáhlo míru a svornosti. Čím se lišily a jaký měly úspěch? První prostředek bylo zakládání společenství, do nichž se mnozí spojovali jako údy v jedno tělo, řízené jednou hlavou kvůli pořádku. Takové společenství nejdříve vzniklo v domácnosti, v jedné rodině, potom se sloučily rodiny do jedné osady, potom několik osad do jedné obce a konečně několik obcí do jednoho kraje a kraje do jedné říše. Takové uspořádání je základem dobrého řádu ve všech věcech, ale samo o sobě, bez dalších pout, není dost pevné, aby zabránilo pokleskům.

Sáhlo se tedy k vydávání zákonů pro lidi, aby každý věděl jaké mu jeho postavení přináší povinnosti, a aby si zvykl žít řádně podle předpisů. Tento prostředek byl dost vhodný pro zachování vnějšího řádu, ale neměl téměř žádnou moc, aby odstranil vnitřní zmatky, protože lidská přirozenost si je vědoma své vrozené svobody a nic nesnáší hůře, než když je poutána zákony. Spíše stále usilujeme o zakázané a toužíme po nedovoleném, protože chceme jednat z vlastní vůle.

Přišli tedy mocným na pomoc mudrci, filozofové a básníci, aby vytýkali jako hanebnost, že se rozumný tvor nenechá řídit, nýbrž jedná na základě živočišných podnětů. Proto Diogenés procházel v Aténách za poledne lidským davem s rozsvícenou lucernou a prohlašoval, že hledá lidi, aby znepokojil tupý zástup a přiměl ho, aby trochu pochopil, jaký je. Proto Hérakleitos stále oplakával lidskou hloupost neustálými vzdechy, pláčem a nářky. Démokritos se naopak posmíval každému člověku, kterého spatřil, a dokazoval, že všichni jsou nicotní a hodní jen výsměchu. Jiní zas dělali něco jiného, ale s podobným účelem, zvláště komičtí, tragičtí a satiričtí básníci, kteří jednou lidskou přirozenost vynášeli a psali na ni pochvalné básně, jednou ji zase haněli a osočovali, předváděli hrozné konce zločinců a poskytovali lidu, shromážděnému k veřejným představením, příklady ctností a neřestí i odměny a tresty za ně. Ale samotný život dosvědčil, že zmatkům se nedá zabránit výčitkami, nářkem a posměchem (pokud se nesáhne k nápravným prostředkům), protože mnozí lidé se při své hlouposti pošklebují jak úsměškům, tak nářkům moudrých.

Existovaly také snahy pomoci trpící lidské přirozenosti dobrými radami. Z toho vzniklo pěstování filozofie (která zkoumá účel všech věcí a pořádá prostředky k těmto účelům vhodné). I když byla filozofie vychválena až do nebe, že léčí ducha, že je životní vůdce, hledačka ctností, pronásledovatelka neřestí, že je světlo blaženosti a že dělá člověka rovným Bohu, přesto prospěla jen málo a jen nečetným a většina její slova ani neslyšela, natož aby je pochopila.

Pro přestupníky zákonů byly určeny tresty a také byly uplatňovány, protože bez nich by se nedala zkrotit opovážlivost zločinců a lidská společnost by nemohla u žádného národa přetrvat. Ale ani tak se špatnost a krutost nedají potlačit, natož odstranit, jak dokazují žaláře, pranýře, šibenice a jiné prostředky ke krocení zločinu a zločinců, které si téměř neodpočinou.

Když se tak všechno otřásalo v základech, zkoušely se různé způsoby vlády. Jednou se ponechalo rozhodování o všem ve státě jednomu muži, jednou skupině vybraných, jednou zas všem společně. Ale vyšlo najevo, že každý z těchto způsobů vlády (monarchie, aristokracie a demokracie) přináší své nevýhody a každý vlastním způsobem podrývá opory pořádku. Ke každému je totiž přimícháno trochu krutosti, a naproti tomu lidské mysli vrozená láska ke svobodě se nedá potlačit, aby nehledala úniku, kde se dá, kdykoli cítí, že je utiskována a omezována (když jeden člověk nebo několik lidí zneužívá svěřené jim moci).

Dále, aby jedni mohli být před druhými bezpečnější, začali se navzájem zavazovat smlouvami, nejdříve vládci se svými poddanými pomocí pevných zákonů, pak i sousední obce, kraje a říše. Pokud ale jedna strana měla dojem, že smlouva je porušena a že se věc nedá napravit stížnostmi a žalobami, pokusila se pomstít křivdy válkou a získat si zpět svobodu.

Ale zkoušel se i jiný, méně násilný prostředek proti takovým rozepřím, totiž sjednocení většího počtu zemí pod jediné žezlo, aby se předešlo příčinám těchto sporů. Z toho vzniklo spojování menších říší a dospělo se až k pokusu všechny říše světa podřídit jedinému vládci. Ale ani to nemělo nikdy příliš úspěch, ač se o to častokrát pokoušeli mnozí panovníci a mnohé národy. Nemůže jeden člověk stačit k vládě nad tolika lidmi. Výkon vlády je třeba i v monarchii svěřit mnoha jiným. A ti jsou buď ctižádostiví a chtějí raději vládnout než sloužit, povstávají proti svým pánům a zbavují je vlády (jak se nejednou stalo), nebo vykonávají svou práci povrchně jako lidé najatí a hoví své lakotě nebo svým rozkoším. Tím vzniká u lidu netrpělivost, reptání a nakonec srocení, povstání, války, zhroucení říší, a z obnovených trosek opět vznikají říše menších rozměrů.

A tak z těchto střetnutí říší a států vzešlo jen to, že stále jsou nějaké důvody k válce, ačkoli svět už protrpěl tolik krveprolévání a tolik strašných zpustošení, a lidé nepřestávají klást nástrahy svobodě druhých, kteří zase svou svobodu střeží, takže vražedné boje vznikají z nejmenších příčin.

A tak vidíme, že neexistuje, co by všechny uspokojilo, ačkoli se děly tisíce pokusů o to v náboženství, tisíce v politice, tisíce ve vzdělání neboli ve vědách. Mnozí sice chválí své návrhy a mají v nich zalíbení, ale v podstatě není nikdo bez výčitek svědomí a mimo nebezpečí. Což se jedni druhým nezdáme ohavní? Nejenže léčivé prostředky nijak neprospěly, spíše ještě přispěly k našim útrapám. Zatímco se sekty snažily navzájem vyhladit, nevymizely, nýbrž jejich počet vzrostl. Zatímco se nepřátelství snažila navzájem vyhubit, nezanikla, naopak zakořenila. Čím více lidé vzdělanost pěstují, tím je zmatenější. Nejdříve jsme trpěli chorobami, pak léčením a nyní obojím. Nemůžeme už snášet ani naše choroby, ani léky proti nim.

Dokažme si na příkladech, jak dosud nalezené léčivé prostředky jen rozmnožují choroby. Neposlední součástí lidského vědění je lékařství. Pohleďme, jak se rozvinulo a jak nám prospělo. Ve starých časech lidé měli proti chorobám jediný lék, totiž uměřený způsob života. A když se od něj postupně uchýlili k rozkoším a rozmařilosti, vyrojily se různé choroby, proti nimž se hledaly léky, zpočátku neumělé, ale nakonec přece jen dostačující. Společně s chorobami se dařilo lékařskému umění a společně s lékařským uměním chorobám, až nakonec obojí přesáhlo všechny hranice. Umění vzdoruje nemoci všemi možnými způsoby a nemoci zase umění. To totiž ve všech směrech oslabuje lidská těla a vyvolává a probouzí v nich ukryté zárodky nemocí, které by se jinak sotva projevily. Zároveň se lidé spoléhají na ochranu lékařství a propadají nejrůznějším způsobem nestřídmosti, přivolávají na sebe veškerou moc pekla a neustále ničí své zdraví. Tomu všemu moc lékařství nakonec podléhá, takže nejšťastnější jsou patrně ti, kteří lékařství neznají, neužívají jeho pomoci a střídmostí předcházejí nutnosti se na lékaře obrátit.

Podobně tomu je ve výkonu spravedlnosti, kde počet zákonů a komentářů k nim natolik narostl, že jednání podle nich je mimořádně obtížné, nespolehlivé, plné nebezpečí a téměř vždy i podvodů. Proto se zdá, že je lépe nic nevědět a uspořádat vše pouze podle zákona přirozenosti. Příkladem toho mohou být způsoby správy u naprosto nevzdělaných národů, které my ostatní pokládáme za barbary, kteří ale řeší spory, k nimž u nich dojde, nestranně a spravedlivě, vedou jich méně a užívají svůj majetek ve větším pokoji než my.

Ke stejným závěrům dospíváme i ve věci usilování o moudrost, totiž filozofie. Je příliš košatá, názory na mnoho tisíc maličkostí se liší (důležitějších věcí si běžná filozofie dosud nevšímá) a všechno je tak zapletené do zmatených podrobností, že kdo se do nich ponoří, sotva ujde závrati (buď smyslů, nebo představivosti). Takže je téměř lepší nic nevědět, než nechat se donekonečna mást nekonečně odlišnými názory a místo světla vědění tápat jen mlhou různých mínění.

O pěstování zbožnosti, teologii, opět nedovoluje pravda říci nic jiného, než že v názorech na Boha a na obsah náboženství existuje nekonečný chaos, ať už srovnáváme navzájem všechna vyznání, která můžeme po světě spatřit, nebo posuzujeme každé jednotlivě. Kdybychom je chtěli všechna přehlédnout, kdo je dokáže spočítat? Kdybychom je chtěli zkoumat jednotlivě, kdo do nich dokáže proniknout? Ta nejzaostalejší z nich nejsou nic jiného než propast temnot a nejsou ani tak hrozná svou prázdnotou jako nestvůrnými představami o Bohu a obsahu víry. Naproti tomu ta vyznání, která chtějí být považována za nejvíce vyspělá, mají svou teologii rozpolcenou do tolika tisíců problémů, pochyb, svárů a nekonečných sporů a hádek, že žádné nadáni nestačí na to, aby všechny jemnosti pochopilo, a že žádné svědomí se nedokáže vyrovnat se všemi obavami (kterých se rodí tím více, čím více se jimi člověk zabývá). A mnohé duše jsou tolikrát otloukány o balvany, týrány tolika úzkostmi, že po právu dospívají k názoru, že je lépe nedbat četných a hašteřivých církví, které mají mnoho věřících a které si libují ve sporech, a oddat se potají tichému obcování s Bohem.

***

Všichni si zoufáme, protože naše útrapy natolik narostly, že si téměř nedokážeme představit možnost léčby (když i léky se mění v prostředky zhouby). Ale což máme složit ruce v klín? V žádném případě. Nesluší se zanechat léčení, dokud choroba neustoupí, naopak je třeba ho obměňovat a věnovat mu větší úsilí podle slov básníka:

Ježto se choroby různí, i rady mé budou se různit;

nemoc má tisíce podob, v tisících bude i lék.

Někdy má lékař to štěstí, že se střetne s chorobou, která dříve odolávala silným lékům a později ustupuje i slabším. Kdo tedy ví, zda našim dlouhotrvajícím strastem nějak nepomůže sám čas? Vždyť pro některé choroby mládí je lékem samotné stárnutí.

Věci lidské jsou sice pokažené, ale nepropadly úplné zkáze, protože za kvasem omylů, vad a zmatků zůstává těsto Božího díla. Zůstává touha po vědění, smysl pro ctění božstva a náklonnost ke spořádanému jednání, takže nic z toho není třeba napravovat nebo tvořit znovu, jen vyspravit a uvést do správných hranic, aby se to neuchylovalo od pravé cesty. Nevadí, že puzení k dobru je oslabené, chápání pravdy otupělé, schopnosti jednání ochablé, protože všechny tyto vlastnosti i ve své pokaženosti projevují svou přirozenost, ve svém bloudění míří k cíli a Boží výtvor převažuje nad přimíšenou pokažeností. Dopouštějí se snad lidé zla? Určitě ne, pokud nemá podobu nějakého dobra. Nadchnou se pro něco lživého? Jen pokud to vyhlíží jako pravda. Vyhýbají se tomu, co mají vykonat? Jen pod záminkou nemožnosti, obtížnosti nebo zbytečnosti. Je proto třeba strhnout věcem masky, aby lidé správně viděli, co je skutečná pravda, skutečné dobro, co je skutečně možné, snadné a užitečné. Zatím se klamou, protože nevidí. Až prohlédnou, zaradují se z toho a také z toho, že jejich jednotlivé vlohy směřují ke svým náležitým cílům.

Tyto vlohy nejenže jsou v lidech přítomné, ale jsou v nich velmi silné, jak je patrné, a místo aby byly nečinné, vhánějí nás do nekonečných omylů, chyb, zbrklostí a provinění, pokud jich neumíme používat. Lidé se raději mýlí, než aby byli bez vlastního názoru, raději volí špatně, než aby o nic neusilovali, a raději se dopouštějí nesprávností, než aby byli nečinní. Proč by tu neměla být naděje, že začnou jednat správněji, jestliže se těm, kteří tak dychtivě pátrají po potravě ducha, předloží něco skutečně pravdivého, dobrého a snadného? Je oprávněně možno doufat, že se objeví obecné pojmy, které dojdou schválení, pokud se rozumu nabídnou pravdivé podklady k uvažování; že vznikne obecné puzení, které bude tíhnout k dobru a zmocní se ho, pokud se vůli nabídne to, co je skutečně dobré; že láska k harmonii bude brzy každému radit, že má jednat spíše ušlechtile než zvrhle, pokud se výkonným schopnostem nabídne něco, co je opravdu možné. Vždyť lidská přirozenost tak usilovně touží se zlepšovat, že se sžírá smutkem a závistí, pokud vidí, že jiní dosahují něčeho pravdivého, dobrého a snadného, a nemá naději, že to sama také získá. Každý se těší z toho, že zná to, co ho obklopuje a co se ho týká. Každý se těší z toho, že ovládá sama sebe a vše, co mu náleží, takže to podléhá jeho pokynům. A konečně, každý se těší z toho, že božstvo je mu nakloněno a že může být blažen v jeho přízni nyní i na věčnosti. Raději chce nebýt, než aby se mu vedlo špatně. A když někdy vidí, že nedosáhne toho, z čeho se těší jiní, trápí se, rmoutí a trudí až k zoufalství.

Kdyby tedy bylo možné lidem ukázat vše, co je pro ně prospěšné, nutně by po tom sáhli, ba přímo chňapli. Proč by tak nečinili pro svůj celkový prospěch, když to dělají, kdykoli se naskytne nějaká malá výhoda? (Oheň musí dokázat více než jiskra, moře více než kapka, hora více než prášek.) Nyní však lidé nevidí, kde je jejich celkový prospěch, protože nevidí všechny své cíle, zvláště ty poslední, protože nerozeznávají dobro skutečné a zdánlivé a nepostihují v něm rozdíly, totiž nedokáží volit, co je lepší a nejlepší. Přitom každý usiluje jen o to, o čem ví, jaké a jak veliké to je. Je tedy naděje, že lidé budou volit lepší než horší, pokud budou vidět vše a bezchybně.

Poté, co by se lidem ukázaly naprosto jisté prostředky k dosažení všeobecného prospěchu, nemusela by existovat poblouznění, která svádějí na scestí přání nešťastníků. Všechny lidské omyly spolu totiž souvisejí, protože lidé nedokáží použít správné prostředky, přiměřené svým cílům. Proto je nepoužívají nebo je používají špatně nebo ne vytrvale a míjejí se s tím, co je jejich cílem a obsahem jejich přání.

Je tedy naděje, že lidé zamíří ke svým nejlepším cílům, pokud budou jejich schopnosti osvobozeny od všech překážek, aby věděli, že je v jejich moci vše, co vědí a chtějí. A potom, jestliže budou obecná puzení a obecné pojmy uvedeny v duši do náležitého pořádku, bude možné doufat, že podoba všech věcí bude vypadat jinak, totiž že nastane vytoužená shoda duší, vůlí a činů.

Bylo by tomu tak proto, že obecná puzení by nás učila, co máme všichni chtít, aby se naše vůle nerozcházely. Obecné pojmy by nás poučovaly, jaké věci ve své podstatě jsou, abychom spolu v našich úsudcích souhlasili. A naše obecné schopnosti by nám ukazovaly, co by měli všichni dělat, abychom se ve svém úsilí shodli. A tak pokud budeme čerpat své vědění, svou lásku a pravidla svého jednání ze společných zdrojů, budeme moci sdílet všem dostačující, všeobecnou, pravdivou a správnou filozofii, náboženství i společenskou správu.

Zapřísahám Tě, čtenáři těchto řádků, uvažuj sám nad sebou: kdyby ses měl zabývat filozofií, nepřál by sis, abys mohl pochopit základní, opravdovou podstatu všech věcí? Abys v ničem nebyl obluzen, abys všude pronikl a spolehlivě prohlédl všechno, jaké to ve skutečnosti je a proč tomu tak je? Dále, když máš vyznávat určité náboženství, což nechceš mít raději pravé božstvo místo nepravého? Nepřeješ si uctívat ho správným způsobem, a ne nesprávným, který ti nijak nepomůže a spíše proti tobě božstvo popudí? Konečně, kdybys měl vládnout, což bys nechtěl svou vznešenou moc vykonávat v klidu a bezpečí, a ne v naprostém zmatku? Pokud taková přání v sobě nalezneš, posuzuj podle sebe lidský rod a pokládej za jisté, že existuje všeobecná touha po všeobecném štěstí. Neboť co si přeješ pro své dobro, to si musí přát každý, kdo je zdravé mysli. Podle sebe suď na tužby všech!

Ale rozhlédni se i po ostatních a spatříš, že všechny obecné námahy a úsilí jsou pro obecné dobro, i když lidé ještě nedokáží nalézt, co již začali hledat. V nejjasnějších myslích totiž probleskují jiskřičky božského jasu, který v nás přetrvává, a snaží se více a více rozehnat temnotu a chaos. Kdo nám zabrání doufat, že až se tyto jiskřičky spojí a slijí do jednoho plamene, vzejde jasné světlo pravého vědění, pravé ctnosti a pravé moci?

Přemnozí hledají světlo a jedni po druhých zapalují svítilny vědění, takže máme téměř nekonečný počet pochodní, planoucích světlem pravdy. Hledejme jen způsob, jak všechny pochodně spojit, aby z jejich světla vzniklo jedno, které dá převelikou záři.

Jiní zas hledají nějaký dokonalý způsob víry, a proto vymýšlejí jeden za druhým. Kdyby Bůh dal, aby všichni spatřili ten pravý (jehož pomocí by byl Bůh ode všech ctěn a všem prokazoval své dobrodiní), nemohli by ho nepřijmout. Kéž by všichni na vlastní oči spatřili jediný, dokonalý a (dodávám) pravý způsob uctívání Boha!

Konečně, svět usiluje o mír a klid, a toto úsilí ho unavuje, ba dokonce stravuje. Vždyť každý vede války jedině kvůli míru; útočníci se snaží zajistit si ve svých říších, královstvích a panstvích mezi podrobenými klid, a ti, kteří se brání, se snaží uchránit si svou svobodu nedotčenou. Jedni i druzí jednají silou a zbraněmi, protože nevěří, že jinak ubrání sebe a svůj majetek. A co když Bůh ukáže snadnější cesty k pravému, jistému a bezpečnému míru pro všechny? Nepomyslíme si, že všichni jej přijmou s otevřenou náručí? Zadoufáme zajisté, že lidé se stanou každý vládcem sama sebe a vládci vládců jim budou vládnout moudře, shovívavě a mocně a v zastoupení Boha budou řídit svět.

Naději, že svět bude jednou přiveden k pořádku, zvětšuje i samotná zuřivá nenávist, kterou se navzájem stíhají všechny soupeřící strany v náboženství, filozofii i politice. Což to nepramení z lásky k jednotě, pravdě a dobru? Vždyť jednota je podstatou každého jsoucna, protože to zachovává při životě jen jednota a vzájemná souvislost. Proto každá jednotlivina cítí, že se jí vede dobře, pokud udržuje jednotu. Z toho plyne, že nejednota působí rozdělení a rozdělení zkázu, úzkost a bolest. Každý, kdo se s námi neshoduje, nám připadá jako rušitel jednoty a zaslouží si podle nás naši nenávist. Ale dokud nechápeme věci stejným způsobem, do té doby se musíme navzájem odlišovat svým myšlením, svou vůlí a svými snahami a jsme si vzájemně příčinou strachu, hrůzy, nenávisti a bolesti. Všechna přirozenost se vyhýbá bolesti a těší se z lásky, a tak je naděje, že až budou objeveny spolehlivé základy pravé jednoty (a tedy pravdy a pokoje), všichni s radostí přiskočí a vzájemnou nenávist ochotně zamění za vzájemnou lásku. A pro přítomnost není třeba nic jiného, než abychom si s Boží pomocí předsevzali, že budeme vše zkoumat v klidu, a abychom si vzájemně řekli: Zvolme si soud, ať zvíme mezi sebou, co je lepší.

A tak (když vidíme, že lidské přirozenosti nechybí vůle navrátit se k harmonii s věcmi, se sebou navzájem a s Bohem) proč bychom pochybovali, že lidé se jednou dají přesvědčit, aby udělali, k čemu se už sami kloní, zvláště když to, k čemu radíme, může nastat díky samotné přirozenosti věcí. Svět je totiž po hmotné stránce jednotný; proč by nemohl být takový i po stránce duchovní? Zajisté jsou Evropa od Asie, Asie od Afriky, Afrika od Ameriky a různé říše a kraje jedny od druhých odděleny pohořími, údolími, řekami a moři, takže se všichni nemůžeme navzájem stýkat. Přesto nás však všechny na sobě nosí a živí společná matka Země, všechny ovívá a osvěžuje stejný vzduch a stejné větry, všechny kryje stejné nebe, kolem všech obíhá stejné slunce s ostatními nebeskými tělesy a stejně nás ozařuje. Je tedy zřejmé, že všichni mají jeden domov a jsou prodchnuti společným duchem. Co nám tedy jako spoluobčanům v jednom světě brání sjednotit se do jednoho státu se společnými zákony? Bývala doba, že smrtelníci žili rozptýleni po samotách a vzájemně se nemohli stýkat. Každý dělal, jak sám za dobré uznal, každý se držel svých názorů, hovořil se svým služebnictvem svým nářečím a jednal s ním, jak chtěl. Proto se lidské názory, jazyky a činy natolik navzájem rozešly. Ale když lidé začali obývat městečka a města, sdružovat se do pospolitostí a podřizovat se zákonům, mnohé dříve rozštěpené se začalo sjednocovat: rodiny do obcí, obce do států, menší státy do větších. Bůh, jediný původce a vládce světa, ho neustále činí více a více otevřeným a schůdným. Co nám tedy brání doufat, že se z nás všech jednou stane jediné shromáždění, pevně spojené pouty společného vědění, společných zákonů a pravé náboženské víry? Množství čehokoli je možné spočítat a tyto součty opět sečíst a nic nebrání tomu, abychom dospěli až k součtu součtů.

Lidská přirozenost je tatáž ve všech lidech, ať obývají kteroukoli končinu země. Všichni jsou stejně vybaveni smysly, uvažováním, vůlí, tužbami i výkonnými schopnostmi. Stejné jsou věci i jejich jevová podoba, stejné je lidské jednání i reakce na toto jednání, stejný je pro všechny Bůh. U všech je kvůli pořádku obvyklé, že jsou vládci a poddaní. A ve všech těchto ohledech si všichni přejí totéž, totiž to nejlepší. Každému by se jistě zhnusily všechny omyly, kdybychom každému uměli ukázat veškerou pravdu. Zhnusilo by se falešné náboženství, kdybychom uměli ukázat náboženství pravé. Zhnusila by se tyranida a každá krutost, kdybychom mohli každého nechat okusit pravé svobody. Takže nechybí nic jiného, než abychom všichni znali to, po čem toužíme a čeho jsme schopni.

A konečně naději na lepší stav věcí v budoucnu podporuje i pomyšlení na Boží dobrotivost. Bůh stvořil lidský rod ne pro Satana, ale pro sebe, nemůže proto navždy snášet jeho klamy. Pomysleme i na Boží moudrost, která se raduje z toho, že postupně uskutečňuje své dílo a ruší dílo ostatních. A proto nemějme strach, uskuteční dílo své moudrosti i v nás a zmaří Satanovy úklady. A protože je Bůh nejlepší, nedopouštěl by zlo, leda s nejlepším úmyslem, totiž aby se v souvislosti se zlem objevilo i něco dobrého, a tak dále, až k nejvyššímu dobru. Proto bude vše řídit tak, aby zápletku, kterou jeho stvoření špatně započala (nebo svým nerozumným jednáním alespoň pokazila to, co on započal dobře), dovedl k dobrému konci. Věřme tedy, že tragickou zápletku tohoto světa dovede k jejímu šťastnému rozuzlení!

A to zvláště proto, že se už všude zřetelně připravuje veliká změna. Nikdy od stvoření světa nehořelo tolik lidí pro nápravu chyb, a vesměs s dobrými výsledky. Proč bychom nedoufali i v tom ostatním? Proč bychom nedoufali, že nakonec se jasně projeví všechno, co se snaží tak pečlivě, tak rozmanitým způsobem a tak důkladně po částech vybudovat stavitelka veškerenstva, Boží prozřetelnost? Odjinud přišlý stavitel většinou neprozrazuje dělníkům své úmysly a velkolepost budoucí stavby je možné posoudit jen ze vzhledu jejích jednotlivých částí. Proto se nezmýlíme, když usoudíme, že přemoudrý Bůh (který přece nedělá nic zbytečně) nevzbuzuje všeobecnou horlivost pro nic jiného než pro všeobecný užitek. Zbožným snahám o blaho církve a zvětšení slávy Boží pomáhá v porodních bolestech sama Boží ruka.

Máme-li tuto naději, pátrejme po cestách, po kterých přijde dobro! Pomáhejme Boží dobrotě tím, že budeme podporovat to, co je dobré pro lidské pokolení! Pokud je v nás nějaká úcta k božstvu, měla by nám nejen radit, měla by nás dokonce nutit, abychom neustále uvažovali, zda je nějak možné zvětšit Boží slávu. Když už nedosáhneme ničeho jiného, tak alespoň toho, že nám nebe i země, andělé i lidé i Bůh sám dosvědčí, jak nás, ubohá stvoření, trápí, že rmoutíme svou nedbalostí srdce našeho Otce. Nuže pojďme a pátrejme po způsobech a cestách, jak spoutat Satana a dosáhnout svobody, pro niž jsme byli stvořeni, a prosme Boha, aby nám ukázal cesty pravé.

Musíme ovšem vyvrátit obavy, které se obvykle rodí ve svědomí některých lidí (a dříve i v našem). Není takové předsevzetí napravit souhrnně všechny věci lidské něčím nadlidským? Nežádáme zbrkle od člověka něco, co se má přenechat samotnému Bohu? To je třeba posoudit, abychom se dali do práce s větší důvěrou, pokud se stane našemu svědomí zřejmé, že nám nic nebrání, abychom se toho odvážili. Možná i lépe provedeme svou práci na pomoc Bohu, pokud se jeho dobrotě zlíbí, aby nám ve své všemohoucnosti lépe vysvětlil způsoby, které nám jeho moudrost zjeví a které nám umožní dospět k cíli naší touhy rychleji a snadněji.

To, co dále uvedeme, dokazuje, že čisté svědomí nám nejen dovoluje, nýbrž nás i zavazuje, abychom hledali cesty k nápravě. Za prvé, každému stvoření je nepochybně dovoleno vykonávat právo nad tím, co je podrobeno jeho moci (tedy přizpůsobovat své věci svým potřebám, opravovat je, jsou-li nějak poškozené, a měnit je podle okamžité potřeby). Avšak z našich věcí jsou naše a nám podrobené nejen ty nižší (půda, horniny, kovy, rostliny a živočichové), ale i ty, kterými nás ze svého milostivě obdařil náš Stvořitel, totiž poznávání pravdy, vůle po dobru a schopnost uskutečnit všechno, po čem toužíme. O tom všem tvrdím, že je naše a že je to svěřeno naší péči. A pokud jsme tyto věci odpovědně nestřežili a dopustili jsme, aby se pokazily, smíme je podle zákona lidského a Božího napravovat. Bůh nejenže nám v tom nebude bránit, nýbrž nás i pochválí, pokud uvidí, že už jeho dary nadále neplýtváme, nýbrž že je opět shromažďujeme a máme je v úctě.

Dále, každé stvoření smí hledat, co ztratilo. Nuže, my všichni jsme ztratili řád věcí, shodu duší a klid svědomí. A mnozí z nás také Boha a samy sebe, tedy úplně všechno. Což nám může někdo zabránit, abychom to hledali? Věci Bůh pro nás stvořil, nás navzájem uvedl do styku, sama sebe nám daroval. Bůh je však takový, že své štědrosti nelituje. Protože je bytostně dobrý, nemění se a nemění ani své příkazy, nebere zpět, co daroval, a neodepře nikomu nic z toho, co má v moci, když to někdo hledá, když o to prosí, když na něj naléhá. Hledejme tedy ztracené dobro! Prosme opět o to, o co jsme přišli pro naše viny! Naléhejme, aby otevřel nedostupné! Na této cestě nám Bůh jistě vyjde vstříc, nabídne nám, co jeho jest, a vrátí nám, co naše jest.

Uvažujme i o tomto. Kdokoli zbloudí z cesty, má nejen právo, ale i povinnost se na ni navrátit, natož o tom uvažovat, a to tím více, čím významnější je záležitost, pro kterou se vydal na cestu, a čím jsou nebezpečnější končiny, do kterých zabloudil. Nuže, my všichni jsme se nesmírně odchýlili od světla věcí, od Boha, vůdce duší, od doprovodu andělů a od svornosti mezi námi samými. Upadli jsme do propastí nesmírně nebezpečných pro duši i tělo. Jak by nám tedy nejmilostivější Bůh mohl bránit, abychom začali uvažovat o návratu, když na nás ve svém soucitu sám volá, ukazuje nám nebezpečí, nařizuje nám vrátit se a neustále nás kárá různými tresty, když se k jeho výzvám otáčíme zády (všechny životní útrapy nejsou totiž nic jiného než Boží ruka, která nám připomíná naše chyby). Pokud ke svým pokleskům nechceme připojit rouhání, neopovažujme se o Bohu uvažovat jinak, než že sám chce, že si přeje a že nám nabízí naši spásu. Spěchejme vrátit se k němu, protože jsme od něho odpadli a protože nás k sobě volá zpět i svým bičem.

Dále, pokud je dovoleno něco si přát a po něčem pátrat, je také dovoleno chápat příčiny existence toho, co si přejeme, a usilovat, abychom to pochopili. Stejně jako nám Bůh nenařizuje nic nepochopitelného, nežádá od nás, abychom dělali něco, aniž bychom to chápali, ba ani si to nepřeje. Všechno, o čem doufáme, že díky dobrodiní všeobecného světla přinese všeobecný užitek, určitě v nás je porůznu už nyní uloženo, a proto je jisté, že máme povinnost chápat i příčiny, proč tomu tak je. Je tedy zřejmé, že je nám dovoleno chápat příčiny všeho, co spolu souvisí. Uveďme příklad. Všichni máme každého učit všechno pravdivé a dobré, odnaučovat nepravdivé a špatné a vybírat k tomu vždy vhodný okamžik. Co nám tedy může zabránit, abychom hledali způsob, kterým bychom dokázali všichni všechny při každé příležitosti poučit o dobrém a správném a zastrašit od nesprávného a špatného? Již nyní je každý křesťan sám pro sebe povinen rozšiřovat Kristovo království a rušit království ďáblovo. Proč bychom tedy neměli hledat cestu, jak přesvědčit všechny ostatní, aby jednali stejně jako my? Jsme povinni usilovat o mír se všemi lidmi. Proč bychom neměli podle možnosti i všem jiným ukazovat všechny cesty, které vedou k míru? Pokud se v minulosti nadaní lidé věnovali s oblibou tomu, aby vyprostili pravdu z temnot nebo ji bránili před rozpory, proč bychom ji neměli všude rozšiřovat, když už bude vyproštěna a obhájena? Jestliže Bůh (který je pravda a který chce, aby každý pravdu znal) toto dovoluje, proč by nebylo dovoleno hledat cesty, jak postavit pravdu každému na dohled? Obojí na sobě závisí a nelze to od sebe oddělit.

***

Bůh ukazuje trojí, dosud nepoužitý a přitom snadný, příjemný a lehký způsob uvedení lidí a jejich věcí do harmonie: cestu jednoty, cestu jednoduchosti a cestu dobrovolnosti. Pokud nám budou správně vysvětleny a my je správně nastoupíme, zdá se nemožné, abychom všichni a všechny naše záležitosti nedospěli k vytouženému cíli harmonie. Stejně nemožné přece je, aby někdo, kdo kráčí po veřejné cestě, kudy jdou všichni ostatní, nedospěl tam, kam oni.

Zbytečně by někdo měl podezření, že zde tuto cestu vychvalujeme jako něco nového a zázračného. Je stará jako lidské pokolení, Bůh na ni stále lidem ukazuje a užívá jí sám před našima očima. Ale lidé si jí dost pozorně nevšímali, neviděli ji dost zřetelně a ani na ni zcela nenastoupili a rozptýlili se na odbočky, které si sami nalezli. Pohlédněme na ni podrobněji, nejdříve v jednotlivostech, potom souhrnně.

Jedním nazýváme to, co má své části natolik navzájem spojené, že se pohybují všechny jedním a společným pohybem s celkem. Tak je jedno slunce na obloze, i když se blyští nekonečným množstvím paprsků. Všechny s ním totiž souvisejí a společně dopřávají světu světlo. K této jednotě je opakem mnohost, v níž nejsou části spojené, nesouvisejí, tedy vzájemně sebou nepohybují, ani jedny druhé buď netáhnou, nebo nepostrkují. Podobně ohně, které zapalujeme na různých místech, jsou rozptýlené a navzájem nesouvisejí.

Jednoduchým nazýváme to, co není uvnitř složené z většího množství částí. A tak je to všude sobě samému podobné, soběstačné a neměnné. Taková je sluneční záře, vycházející z vlastního zdroje, a tedy neuhasitelná. Složené je naproti tomu to, v čem se mísí mnoho různého, a tak je to sobě samému nepodobné, proměnné a nestálé. Takový je plamen našeho ohně, živený mastnotou polen a jiných látek, a proto nesoběstačný. Proto hledá potravu mimo sama sebe a následkem toho se může rozpadnout, tedy uhasnout.

Konečně dobrovolné je to, co vzniká nebo jedná na základě vlastního rozhodnutí, tedy svobodně a z vlastní náklonnosti. Takový je plamen, když vzplane do výšky a vyzařuje do okolí své paprsky. Protikladem k tomu je něco nuceného, co se děje a jedná ne vlastním pohybem, ale je k tomu puzeno nějakým pohybem cizím, jako kámen vržený vzhůru.

Už je snad trochu jasné, co v našem návrhu rozumíme cestou jednoty, jednoduchosti a dobrovolnosti. Smysl je tento: musíme se vrátit od mnohosti, do které jsme upadli, k jednotě, tedy zanechat úsilí o nekonečné množství maličkostí, které nás donekonečna rozptyluje, a společně se zaměřit na péči o společnou spásu. Je třeba se také vrátit od různých spletitostí, do kterých jsme se zamotali, k jednoduchosti, vrozené nám i věcem. A od krutostí, kterými jsme naplnili všechno, co k nám náleží, k vrozené svobodě. Kdyby všechno, co k nám náleží, bylo jednoduché, bez zápletek a nesmyslů, všechno přívětivé, zvoucí k sobě, bez zastrašování, a konečně ke společnému užitku a pro všechny moudře přizpůsobené, aby se na tom mohli všichni podílet, kdo neuzná, že by vzhled našich záležitostí byl úplně jiný?

***

My všichni, celý lidský rod, jsme se odchýlili i od cesty jednoduchosti. Postřehl to židovský mudrc a pravil: Jenom na to jsem přišel, že Bůh učinil člověka přímého, ten však vyhledává samé smyšlenky. Lidé se nespokojili s pojmy, které jim vdechl Bůh, a vytvořili nekonečné množství vlastních výmyslů. A protože každý věří, že jeho názor je pravdivý, chce, aby tomu věřili i ostatní. Rozšiřuje své myšlenky a jiný zase své, a tak se kupí bez konce další a další neshody. Podobně, protože se lidé nespokojují s obecnými puzeními (totiž tím dobrem, ke kterému nás nabádá Bůh a naše svědomí), vymýšlejí si různá vlastní potěšení, po kterých nezřízeně touží, a většinou tím spějí k záhubě. A v tom se zase skrývají neshody a sváry (když se vzdalujeme od jediného a jednoduchého, je těžké vymezit nějaké nesporné hranice). A konečně se nespokojujeme s mírou, kterou Bůh ustanovil našim silám a schopnostem, a pokoušíme se o všechno možné, co nám napovídá blouznivá šílenost. Z toho plyne, že mnohé, o co se lidé pokoušejí, bývá zbrklé, marné a neúspěšné. A tak, protože jsme opustili cestu naprosté jednoduchosti, kterou nám všem určil Bůh, rozptýlili jsme se do mnoha směrů a zakoušíme rozpory v našich myslích v tom, co chceme, v tom, o co se snažíme, a v tom, jak jednáme. Každý si tedy staví svůj maličký Babylón (i když někteří větší než jiní) a všichni dohromady jeden veliký, který je propastí nejhroznějších rozporů a nekonečným chaosem.

Odtud pochází i ztráta svobody. Všechno ve školách, v chrámech i na soudech se děje z donucení, násilně a otrocky. Ve školách a všude jinde, kde jedni učí druhé nebo se sami od nich učí, zřídka pozorujeme, že pochopení věcí přichází samo od sebe. To proto, že vzdělání nevytéká z obecných pojmů přímými řečišti světla, nýbrž se dobývá z hlubin jinde nahromaděných názorů zakřivenými kanálky necitlivých vyučovacích metod. Z toho plyne, že v mnoha věcech nedosáhneme souhlasu jinak než přemlouváním nebo ho vylákáme usilovným přesvědčováním, vynutíme násilím či konečně vytlučeme ranami a hrozbami, aby posluchači mysleli a říkali, že chápou, věří, chtějí a mohou, ačkoli když přihlédneš blíže, nerozumějí, nevěří, nechtějí a nemohou. Jinak tomu není ani v záležitostech náboženství. I tam je u většiny lidí všechno vynucené a na povrchu přizdobené. A jak jsou politické záležitosti všude plné násilí, o tom se nese křik odevšad a není o tom podle mně třeba slov.

Pokud je nutné se vrátit, je nutné vrátit se k samotnému počátku. Odkud jsme se odchýlili, tam jděme nazpět! Od rozptýlení k jednotě, od mnohosti k jednoduchosti, od násilí k dobrovolnosti. To bude skutečně královská cesta, cesta krále králů, cesta světla, míru a bezpečnosti, cesta dosud nevyzkoušená těmi, kteří se pokoušeli o nápravu, která nyní musí být vyzkoušena v samotném svatém jméně Božím!

Cesta všeobecnosti nás naučí spojovat vše, co je možné a nutné, to jest VŠECHNO. Tedy všechny pokažené věci ve filozofii, náboženství i v politice, a to ke společnému užitku všech lidí a pomocí všech prostředků, které nám Bůh dopřál, aby se z oněch věcí, ať z nechuti nebo z nedbalosti, nic neopominulo. Slovem, jde o VŠECHNO, VŠEM a VŠEMI ZPŮSOBY.

Jako látka k nápravnému úsilí musí být vzato VŠECHNO, protože všechny věci souvisejí. Pokud jen jediné zůstane neopraveno, pokažení přejde na ostatní, a tak opět upadneme tam, kde jsme byli dříve. Představme si pokažené hodiny, které je třeba spravit. Říci o nich, že jsou opravené, není možné, dokud z nich nebude opět užitek. To se však nestane dříve, dokud nebudou opraveny ve všech svých částech, a teprve tehdy, až žádný zoubek nebude poškozen, vyviklán nebo ohnut a pohyb hodin nebude ničím brzděn. Stejně tak tomu je v lidském těle postiženém nějakými nemocemi, které je třeba z těchto nemocí vyléčit. Dokud nebude všechno dáno do pořádku a dokud nebudou odstraněny kořeny choroby, stále bude trvat nebezpečí návratu nemoci, protože postižená část za sebou strhne tu zdravou a nakazí ji. Semeno zanechané v zemi či sebemenší kořínek podťatého stromu rády opět raší a vyrůstají v nové dospělé rostliny a stromy. Věci se vždy snadněji pokazí než vznikají. Proto pokažené lidské věci (i když je jich mnoho, tvoří jedno těleso) nedovolují naději na úplnou nápravu, pokud není všechno, co je pokažené, napraveno až ke svým kořenům.

Ale potřebné také je všechno napravit ve VŠECH, protože všichni lidé tvoří rovněž jedno tělo, které všemi svými údy souvisí. Již jsme však viděli, že pokud jen jediné části není navráceno úplné zdraví, ostatním hrozí nebezpečí. A tak když mají lékaři před sebou tělo pokryté vředy, postižené souchotinami, vodnatelné nebo v horečkách, nepřikládají náplasti na nos nebo nohu, nýbrž vpravují lék do těla tam, odkud by se mohl rozšířit do všech částí těla a nalézt cestu, jak odevšad vypudit škodlivé šťávy a naopak všude probudit životní síly (zbavené pout) a obnovit přirozenou odolnost. Podobně když chřadne celé tělo lidské společnosti, zbytečně bys doufal, že náprava přijde od toho, že napravíš nějakou část. Vždyť léčení neuspěje, pokud sousední části stále dodávají nový jed nákazy. A pokud se zdá, že léčení má přece jenom úspěch, nemůže být trvalý, když se mrtvá těla mísí s živými, nemocné části se zdravými.

Všimněme si i následující věci! Prvotním původem zkažení prvního člověka nebylo nic jiného než to, že opustil společný pramen a obrátil se ke svému soukromému zájmu. A až dodnes se nenalezla jiná příčina a jiný případ pokažení, než nešťastné úsilí pouze o osobní prospěch. Nenamáháme se pro společné dobro, ale každý sám pro sebe. Nezajišťujeme svou budoucnost prostřednictvím celku, abychom byli ve všech ohledech v bezpečí, nýbrž marně hoříme jeden pro to, druhý pro ono, a zapomínáme na věci, které jsou možná více důležité. A tak je vše rozerváno, ba dokonce ve zmatku, a jako odměnu za své sobectví si odnášíme věčné sváry mezi sebou navzájem, sváry ve svém nitru i sváry s Bohem. Jelikož Bůh je vším, stvořil všechno, všechno miluje a o všechno se stará, nemůže než nenávidět a trestat sobectví. Proto dochází ke změtení jazyků i národů, když Nimrod chce panovat sám a vystavět si Babylón. Změtení smyslů a myslí vzniká tím, že filozofové chtějí všemu rozumět sami, lépe než jiní a proti jiným, a ženou se tak do rozporů. A když některé náboženství chce vládnout samo, vzniká nenávist a pohrdání, z toho pronásledování a týrání nebo pohanství a ateismus. A tak, pokud se napraví jen jeden myšlenkový směr, jen jedna církev, jen jeden národ, nepomáhá to, chyby se vracejí. Žádná část těla se nemůže uchovat bez ostatních. Nechť tedy všude a ve všem zahyne sobectví a do všeho se všude navrátí všeobecnost (neboli pravé katolictví).

Je třeba naléhat na nápravu všemi způsoby, použít ku pomoci všech prostředků, které nám Bůh ukazuje. Pokud se jich konečně chopíme všech současně, mohou dát nápravě základ tak obecný, že na něm bude moci být vše postaveno, a tak pevný, že to všechno unese. Bude se podobat základu k přebývání nás všech zde, na zemi, která ve svých hranicích uzavírá každého a nikdo z ní nemůže uniknout, ale ani se nikam propadnout, protože ho spolehlivě podpírá. Nejenže po ní sami bezpečně chodíme, ale stavíme na ní i domy, věže a města. Hledejme tedy pro náš záměr podobný základ, tak všeobecný, aby se mu nic nemohlo vymknout, a tak pevný, aby se na něm dalo vše postavit. Pokud totiž nás samotné i naše záležitosti nepřivedeme k tak trvalému, věčnému a neměnnému pořádku, nikdy nedospějeme ke shodě, vždy budeme v rozepři, a čím větší budou naše diskuse a spory, tím to bude horší. Nadání, vůle i všechny lidské schopnosti mají v sobě obraz nekonečna a do nekonečna bloudí, pokud se nepřimknou k něčemu nepohnutelnému. Ani u nás samotných nic nebude trvalé; stále se budeme měnit a s námi vše, co k nám náleží, názory, snahy i jednání, stejně jako dosud. Vše bude tkaninou Penélopinou - co jeden utká, jiný rozpáře. A dokonce i tentýž člověk (jako Penélopé) v noci rozpáře, co ve dne utkal.

Pokud si někdo myslí, že zde navrhujeme něco přílišného a nemožného, odpovíme mu, že obsah našich návrhů je nejen možný, ale i snadný, snadnější než pokusy, při kterých se věci, lidé i prostředky užívají po částech. To je třeba dokázat příklady, které vezmeme z přírody i z oblasti lidských dovedností. Když je těm, kteří obývají zemi, k práci třeba světla, nevysílá slunce své paprsky zvlášť každé provincii, městu, zahradě nebo poli, nýbrž vychází pro všechny stejně ve stejném okamžiku, vystupuje do výšky a shora pohlíží na všechny a dopřává všem světlo, teplo a život. Nic se před ním nemůže skrýt a nic si nemůže stěžovat, že ho slunce zanedbává. Podobně když je třeba, aby nastala noc, vedra, zima, déšť nebo vítr, dostává se toho všem obyvatelům určité oblasti zároveň. Je známkou zmatení a hněvu Božího, pokud na jedno město prší a na druhé nikoli. A jsou jiné podobné přírodní děje, které lidská dovednost oprávněně neustále napodobuje. Proč ne tedy i v tomto? Sadař vypěstuje snadněji statný, půvabný a plodný strom, pokud jej přesazuje, zalévá a ošetřuje celý, než když to dělá po částech. A pokud strom začne vadnout, vzkřísí ho snadněji, když ho celý zbaví kůry, obkope všechny jeho kořeny kolem dokola a pohnojí, než když bude chtít vzkřísit nebo udržet svěží jen nějakou jeho část. Nuže, my všichni jsme jeden kmen a všechny výhonky našich zvráceností raší ze stejných kořenů. Pokud je celé tělo nemocné, uzdraví ho lékař rovněž snadněji, pokud postupuje celkovým léčením příčiny nemoci, než když chce ošetřovat jen její příznaky v nějaké části těla. Stejně existuje naděje, že je snadnější podat tělu lidského rodu obecný duchovní lék na obecně rozšířenou chorobu, než se zabývat částmi.

***

Cesta JEDNODUCHOSTI nás naučí nechtít chápat více, než co od nás chce Bůh, abychom pochopili, netoužit po jiném dobru, než které nám Bůh nabízí, nekonat nic kromě těch činů, k nimž nás Bůh určil. To bude znamenat, že se vrátíme k základům, totiž tam, kde nejsme v neshodě a kde není nebezpečí omylů, protože všechno je tam čisté, jasné, jisté a bezpečné. Pokud bude ustanoveno (a k tomu radí zdravý rozum), že nikdo nesmí nic bez výhrady tvrdit, co není jednoznačně pravdivé, nic popírat, co není jednoznačně chybné, a o všem ostatním se zdržet úsudku; stejně že nic nelze bez výhrady schválit, kromě toho, co je zjevně dobré, a nic zavrhovat, kromě toho, co je zjevně špatné, a všechno mezi tím nechat být; konečně že se nikdo nesmí o nic pokoušet bez zralého uvážení, zda je to nutné, možné a snadné, a že se nesmí v nutných záležitostech zdržet jednání, pokud nerozpoznal překážky, které to činí nemožným a obtížným; k ostatním případům že je pak třeba se stavět nestranně. Pokud toto budou všichni přísně zachovávat, neotevře se tak nejjednodušší cesta k moudrosti, rozvážnosti a ke všem ctnostem?

A takové cesty je třeba, pokud má být někdy nalezen východ z našich motanic. Kéž se z obvodů kruhů, po nichž jsme rozptýleni, dobereme ke středům. Teprve potom něco pochopíme, až pochopíme samy sebe; a podrobíme si to ostatní, až si podrobíme samy sebe; a zabezpečíme se proti věcem, až budeme bezpečni sami před sebou. Bezpochyby i strom hledá v kořeni záruku své schopnosti přetrvat (sílu větrů, žár slunce a jiné úhony) a z odseknutého kořene se obnovuje. Při nejtěžších nemocech, kde nepomáhají ani nejsložitější léky, se lékaři uchylují k léčivému účinku prajednoduché diety. Nemocnému nařídí pouze zdrženlivost a zbytek přenechají přírodě, tedy Bohu, který působí nejjednoduššími přírodními cestami, a často se dostaví překvapivý úspěch. Všemožné léky na odstranění nemocí lidského rodu, používané jeden přes druhý a násilně (od lidí nalezené a do nekonečna hromaděné názory, zákony, obřady, diskuse, malichernosti, a k tomu i spory, nenávisti, války, vraždy a řeže), dosud nedokázaly lidskými chorobami pohnout z místa. Co nám tedy brání vyzkoušet ten nejjednodušší lék, zdrženlivou dietu, sestavenou pouze z obecných puzení, pojmů a schopností? V ní je velká naděje, protože Boží prozřetelnost (to musíme opakovat třeba tisíckrát) všude na dosah umístila protijedy proti našim jedům. Kde je zhouba, tam je i záchrana. Celé naše pokažení spočívá v tom, že jsou narušeny naše pojmy, puzení a schopnosti, a v jejich nápravě spočívá jediná naděje spásy. Stejně jako z nečistého pekla pocházejí všechny choroby v našem těle, z očištěného pekla vzejdou všechny léky proti nim.

Cesta DOBROVOLNOSTI se snaží dosáhnout toho, aby lidé dobrovolně toužili poznat pravdu, chtít dobro a vykonávat, co je třeba. Toho není možné dosáhnout, pokud si nebudou stále uvědomovat pravý stav věcí, aby jasně viděli, co je jisté a co nejisté, co je dobré a co špatné, co je možné a co nemožné. Aby měli v sobě ono světlo mysli, onoho vůdce ve všem, co je třeba činit nebo čemu je třeba se vyhnout, a ochotně je následovali. Pravdivě praví Šalomoun: Sladké je světlo a milé vidět očím. Slepý potřebuje někoho, kdo by jej vedl (a i jeho následuje jen se strachem a chvěním), kdežto kdo očima vidí světlo a v něm cestu před sebou, žádného vůdce nepotřebuje. Kráčí sám, s radostí a v bezpečí. Stejně tak toho, kdo je ve svém nitru slepý a nezná skutečný stav věcí, je třeba nutit a honit do činů, o nichž nechápe, proč jsou nutné. Kdo však sám vidí, těší se z toho a uvažuje a jedná tak, aby dosáhl skutečného dobra a vyhnul se skutečnému zlu. Smysl toho tedy jest: náprava věcí nepokročí, pokud nebude odstraněno vše, co je v lidských záležitostech násilného. A násilí není možné odstranit, pokud nebude obnovena svoboda, kterou lidi obdaroval Tvůrce věcí. A není možné ji obnovit, dokud z očí nebudou odstraněny temnoty. Dokud na nich spočívají, není možné se na ně spolehnout.

Jaké kdy byly o nápravu věcí lidských pokusy učiněny nebo k jakým ještě může dojít, nic nepomohou, pokud k nim nepřistoupí ona složka, kterou nazýváme dobrovolnost (ať už se vynoří kdekoli). Ať všeobecnost a jednoduchost spolu vytvoří cokoli naprosto harmonického, zůstane to neužitečným strojem, kterému bude chybět duše a pohyb, pokud nebude přidána dobrovolnost. Bude tomu zcela tak, jako by sis připravil vůz k odjezdu na cesty, ale žádného koně na přípřež, nebo jako bys vystrojil trojveslici a neměl ani vítr, ani veslaře. Nebo jako bys sestrojil s velkou obratností mechanické hodiny a nepřivěsil k nim žádná závaží.

Naskýtá se ale otázka: Je možné u lidí dosáhnout takové dobrovolnosti ke konání dobrých skutků? Odpovídám: Je-li nepochybné, že ve všech lidech existují přirozená puzení, je zcela možné, aby všichni konali, co má být konáno, dobrovolně. Přiměřený cíl těchto puzení je totiž dobro, je nemožné dobrovolně k němu pomocí všech rozdílných schopností nespěchat. Nabídni někomu pohled na něco, co si přeje vidět, a nedokáže na to neobrátit oči. Nabídni uším předmět vnímání, který je jim milý, nabídni to ústům, žaludku, duchu a vůli, a ochotně přiskočí. Pro každou schopnost je její předmět lákadlem, potravou, nedokáže se k němu neobrátit, nedokáže se z něho netěšit. Je třeba jen dodržovat míru, nedělat to příliš zbrkle, příliš mnoho. Jinak i nejpříjemnější věc budí odpor.

Na závěr je třeba o oné trojí cestě nahlédnout, že jednoduchost je základem nápravy věcí a dobrovolnost tuto nápravu završuje. Cokoli se opravuje poškozeného, opravuje se návratem k jeho principům, podle výroku Krista, který napravuje poklesky: Na počátku tomu tak nebylo. Cožpak principy nejsou principy právě kvůli své jednoduchosti? Samozřejmě! A protože z jednoduchých částí, které je možno různě skládat, může vzejít cokoli, je zřejmé, že z jednoduchosti bezprostředně vyplývá všeobecnost, a to i při nápravě věcí lidských, o kterou zde usilujeme. To, co je jednoduché, to mají, vědí a mohou všichni, nebo to alespoň nemohou nepřijmout, když se jim to nabídne. Pak přijde řada na dobrovolnost, jelikož nikdo nedokáže nenásledovat sama sebe a nepostupovat vpřed pod svým vlastním vedením. Vždyť touha být nezávislý je všem vrozena a je neoddělitelná od lidské přirozenosti. A protože co chtějí všichni, to je nepochybně dobré, co všichni chápou, je nepochybně pravdivé, a co všichni zmohou, je nepochybně snadné, je jasné, jak spolehlivá bude jednou cesta všeobecného souhlasu, jen když budeme ochotni k návratu k řečeným principům, které jsou nám vrozené (k obecným puzením, obecným pojmům a obecným schopnostem). Je jasné, jak jistý by to byl základ pro pevnou naději na odstranění bezvýznamných složitostí, do kterých se někdy ochotně zaplétáme a které se tolik hromadí.

Nuže, nesměřuje tato cesta ke zkáze dnešních filozofií, náboženských vyznání a politických zásad? Tak se možná někdo zeptá. Odpověď zní, že tato cesta neusiluje nic ničit, nýbrž všechno zdokonalit. Usiluje o to, aby bylo možné tímto jednodušším způsobem dokázat to, co se nepodařilo uskutečnit oněmi běžnými komplikovanými metodami. O co jde? O sjednocení všech druhů pravdy a dobra, všech snažení. Prosím tedy, aby se uvážilo, co následuje: Žádná filozofie nehlásá, abychom měli hloupé názory, žádné vyznání nehlásá, abychom jednali bezbožně, žádná politická teorie nehlásá, abychom uváděli lidské záležitosti ve zmatek. A přesto jedni druhé obviňujeme z hloupých názorů, osočujeme z rouhání a připisujeme si navzájem krutosti. A ne bez příčiny. Skutečně se vyskytují nesmysly, bezbožnosti a krutovlády, protože proti našemu přání se do pravdy mísí faleš, do dobra zlo, do úsilí o mír zmatky. Proto hledáme způsob, jak oddělit tyto všechny znovu a znovu se objevující příměsi. A všechno vzbuzuje naději, že ho nalezneme v soustavě oněch posvátných puzení, pojmů a schopností. Pokud bychom mohli obecné pojmy vyplést z vloudivších se zmatků, měli bychom lucerny, které by nám jasně posvítily na veškeré poznání věcí, a všichni bychom všechno pochopili. A pokud bychom pochopili obecná puzení a zákony, které stanoví, po čem toužíme, a dokázali bychom se osvobodit od přimíšených klamů, měli bychom dostatečný popud k tomu, abychom směřovali k blaženým cílům, a to jak ke společným, tak soukromým. Kdybychom sladili dokonale naše vůle, nebylo by třeba válek. A konečně, pokud bychom si přesně vymezili naše obecné schopnosti a očistili je od přimíšených zmatků, zmohli bychom všichni všechno, k čemu máme podle vůle Boží schopnosti. A kdybychom s Boží pomocí z těchto jednoduchých, srozumitelných a nesporných východisek sestrojili soustavu vědění, volby a jednání, proč by se měl někdo bát o svou filozofii, o své vyznání, o své politické přesvědčení? Vždyť při tom nemůže zaniknout nic pravdivého, dobrého a pokojného, jen to má být shromážděno a sneseno do společné pokladnice.

Mohlo by se namítnout: Ale tak by se filozofické názory, náboženství i politická učení omezily do těsných hranic. Odpovídáme, že Bůh nemůže nechat stranou to, co stačí k moudrému, šlechetnému a blaženému žití, a že je nejjistější spolehnout se na jeho vedení. Je lépe soustředit se na to, co je spolehlivé, než se přít o to, co je pochybné. Je lépe kráčet společnou cestou, která je bezpečná před omyly, než bloudit nebezpečnými odbočkami. Jen ať je filozofie jednodušší, jen když vyhoví věcem samotným a ukázněným lidským myslím. Jen ať je náboženství jednodušší, jen když uspokojí Boha, zdroj jednoduchosti, a čistá lidská svědomí. Jen ať je politika jednodušší, jen když bude odpovídat jedinému svému účelu, totiž aby lidskému rodu byl zachován mír.

Budeme doufat, že cesta všeobecnosti, jednoduchosti a dobrovolnosti je nám už dostatečně doporučena, že nyní ji už všichni nastoupíme. Vždyť je až příliš jasné, že k takovému obecnému záměru nestačí nic částečného, že k odstranění tak velkých útrap není vhodné nic mnohočetného a spletitého a že k usmíření tak četných roztrpčení a odstranění krutostí nemá sílu nic kromě dobrovolného souhlasu.

***

Protože se toto naše dílo týká lidí, nebudeme moci bez nich o ničem rozhodovat. A protože se týká všech, musíme je sdělit všem. Proto o tom jednáme otevřeně, za plného světla, aby to zároveň s námi slyšeli, viděli, posuzovali a také vykonávali všichni lidé, neboť se jich toto vše týká. Tak již při samé této poradě je třeba zachovávat onu všeobecnost, jednoduchost a dobrovolnost požadovanou k nápravě věcí.

Cokoli zde tedy bude řečeno, bude řečeno všem: jednak tak prostě, aby to mohli pochopit všichni, jednak při zachování úplné svobody úsudku každého, toho nejvýznamnějšího i toho nejbezvýznamnějšího člověka. Při rokování o všem se všemi budeme vycházet ze společných principů, totiž tak, aby nám všem společné, všelidské puzení ukazovalo společné a všemi vytoužené cíle, dále aby obecné, od Boha všem dané schopnosti ukazovaly společné prostředky k dosažení našich cílů, konečně aby společné smysly a pojmy, vtisknuté do srdce každého člověka, ukazovaly způsoby užití těchto prostředků tak, aby cílů nebylo možno nedosáhnout.

Pýthagorás podle psané tradice říkával: Dovede-li se někdo srozumitelně zeptat osmiletého chlapce na cokoli z oboru filozofie, ten na vše rozumně odpoví, protože světlo rozumu, umíme-li je užívat, je měřítkem všech věcí. Začněme to provádět při našem úkolu! Věřím, že budeme-li umět srozumitelně klást otázky, každý, kdo to bude číst, buď nalezne na všechny otázky rady sám u sebe, nebo schválí to, co uvidí, že je mu předkládáno. Neboť ukážeme cestu a nebudeme uvádět pouze případy, ale i předkládat léky proti nim, a konečně určíme, co mezi více věcmi (tam, kde jich bude více) se nám bude zdát nejlepší.

Nebude tedy důvod, proč by se někdo obával přidat se k těmto poradám, když nikdo nebude předem rozhodovat za něj, ale sám sobě bude v jedné každé věci mluvčím, soudcem i svědkem. A doufáme, že touto cestou dosáhneme určitého zdárného výsledku, neboť nikdo nebude zaváděn do pro něj neznámé houště autorů, ale bude veden otevřenou plání věcí tak, aby mohl vlastníma očima, nikoli cizími brýlemi, všechno vidět a ohmatat. Vždyť jedině věci, protože jsou tím, čím jsou, nás mohou přivést ke shodě. Ti, kteří mezi sebou sami vedou o věcech spory, to nikdy nedokáží.

Potom konečně bude s pomocí Boží zjevné, že ony tři všem nám vrozené základní prvky poznání, chtění a konání (obecné pojmy, puzení a schopnosti) jsou svaté pandekty v nás uložené Boží moudrosti. Jestliže v nich něco není obsaženo, nutně je to nepravé. Bude zjevné, že jsou v nás, v obrazu Božím, vryty jako věčné zákony. Jak se od nich někdo dále vzdálí, tak se zaplétá hlouběji do omylů, zločinů a běd. Že jsou zlatými a nevyvratitelnými základy, na nichž je vybudována veškerá stavba lidské moudrosti, ctností a činů, že jsou nejpevnějším zábradlím, kterým Bůh ohradil všechny cesty našich myšlenek, přání a jednání. Kdokoli vybočí mimo ně, sám se žene do jistojistého nebezpečí omylů, hříchů a záhuby. Že jsou póly a osami, okolo nichž se točí vše, co myslíme i máme myslet, co říkáme i máme říkat, co děláme i máme dělat. Cokoli se od nich odchyluje, je vyšinuté, nespořádané, vrtkavé a bludné. Konečně, že jsou našimi slunci a hvězdami, které září v našem nitru, doprovázejí nás, kamkoli se obrátíme, varují nás před bludy, poklesky a nebezpečími. Cokoli je bez nich, je zastřeno temnotami. Tato naše porada, opírající se o tyto společné základní prvky, bude tedy onou společnou, velkou, bezpečnou a příjemnou cestou, která jediná bude vhodná k tomu, aby nás dovedla tam, kde bychom se začali chápat a podporovat.

Přijďte tedy všichni bohabojní, jimž leží na srdci spása vlastní i spása svého pokolení, ať jste z kteréhokoli národa, kteréhokoli jazyka a kteréhokoli vyznání, všichni, kterým se protiví lidské zmatky a kteří toužíte po zlepšení.

Přijďte a nenechávejte své rady stranou společné porady o společné spáse. Smilujte se nad bědami našeho pokolení, abychom, může-li kdokoli přijít s nějakou radou či pomocí, jí užili k obecnému prospěchu.

Přijďte, máme dobrý, ba dokonce skvělý cíl, nápravu našeho pokažení. Bohu k poctě, Satanovi ke škodě a lidskému pokolení ke spáse. K tak skvělému účelu budeme mít i krásné prostředky a příjemné způsoby, jak oněch prostředků užít. A nemůžeme nedoufat ve zdárný výsledek, když našim snahám žehná Bůh!

Přijďte! Najděme odvahu se svobodně vzchopit a nazírat pravdu věcí ve věcech samých, oprostit to, co nám bylo dáno (ať jde o cokoli), od nánosu kalu a přizpůsobit to obecnému užívání. Společnými silami se určitě snažme o to, aby bylo odstraněno, cokoli nás vyjímá ze světla myslí, cokoli nás odděluje od společného Stvořitele, Boha, cokoli nás navzájem rozlučuje.

Přijďte! Pokojně mezi sebou zkoumejme, zda lze dospět k něčemu nepochybnému o tom všem, co nás takto stále rozděluje: zda je Bůh a jaký je a které jeho uctívání je pravé, abychom všichni sloužili společnou rukou Jemu jedinému a aby se nikdo neodchýlil od Jeho vůle. Zkoumejme, zda někomu je dána nějaká moc nad druhými a jaká, abychom takto neutlačovali a netýrali jedni druhé. A protože máme všichni podobné smysly, mysl, ruce a ostatní výbavu přírody a všechny věci se nám všem podobně představují, prozkoumejme, prosím, zda je možné, abychom všichni stejným způsobem viděli, slyšeli, vnímali, chápali, přáli si a činili to, co je, a to, co se má dělat nebo očekávat, přičemž bychom nedovolili tomu, co není nebo co se nemá dělat či očekávat, aby nás okouzlilo.

Prosím, přijďte. Prozkoumejme, zda snad je někde pravda bez klamu, zbožnost bez pověry, řád bez zmatku. Jsou-li někde, vy, u nichž jsou, je ukažte a dokažte, aby se váš majetek stal majetkem obecným. Vy, kteří máte opravdové světlo vědění, postavte je na svícen světa, aby svítilo k obecnému prospěchu. Vy, kteří máte pravého Boha a dodržujete pravá přikázání, jak jej ctít, dokažte, aby ono blažené světlo duší svítilo podobně jiným. Jestliže konečně někdo víte, jak vypadá opravdu svobodná a mírumilovná správa (ať království, ať města, ať domu, ať člověka samého), sdělte nám to, abychom se přestali motat sem tam, navzájem se strhávat s sebou a bezcílně upadat.

Jestliže snad nebude nalezeno nic tak dokonalého, co by všem dostačovalo a líbilo se, bude alespoň příležitost hledat něco lepšího než to, co nás dodnes rozděluje. Ba právě teď tu příležitost máme. Přijďte tedy, hledejme něco lepšího, hledejme to nejlepší! Hledejme pro sebe, hledejme pro všechny! Hledejme důsledně, hledejme neustále, dokud jsme zde. Vždyť co můžeme v životě dělat lepšího než hledáním pravdy nalézat pravdu, mír a život?

Předkládáme návrh, aby se hledalo pouze to, co bude všem připadat jako zcela žádoucí. Vybízet pouze k tomu, o čem všichni lidé sami brzy poznají, že je možné, a konečně slibovat pouze to, čemu můžeme ukázat již vysvětlené nebo jistým a snadným způsobem vysvětlitelné cesty. Jestliže něco takového nebude (tj. nebude to pro všechny stejně žádoucí, možné a - pokud se věci chopíme rozumem - snadné), budiž to oznámeno, zprovozeno ze světa a odsouzeno jako rada ne dobrá nebo jistě neužitečná. A při té příležitosti Bůh jistě podnítí někoho, kdo bude moci ukázat radu lepší a určitější, která více prospívá obecnému užitku.

Aby bylo možné v to doufat, přijďte, přátelé, hledejme (s pomocí Boha, jenž se nad námi smiluje) východisko ze svých temnot, ze svých nesnází a ze svých hloupostí, a sice všichni, aby všem bylo dobře. Jestliže nedosáhneme zcela svého vytouženého cíle, dobrotivost Boží přesto nedopustí, aby to celé bylo nadarmo. Aspoň nám dá dosáhnout toho, aby bylo na světě více světla a méně temnot, více Boha a méně Satana, více míru a řádu a méně nesvornosti a zmatků. Nenajdeme-li léky proti všem nemocem, přesto alespoň hleďme, abychom je nalezli proti co největšímu počtu nemocí a proti těm nebezpečnějším. Nejsme-li schopni odstranit z lidského života veškerou nevědomost (snad to je ponecháno budoucímu životu), je třeba alespoň vynaložit námahu, aby byla odstraněna nevědomost o nevědomosti. Totiž, abychom si jednak nemysleli, že víme, co nevíme, jednak abychom začali vědět, kolik je toho, co nevíme. A abychom začali svou žádostivost více upínat k tomu životu, kde jsou opatrovány s jinými statky též poklady vědění. Jestliže nemůžeme odstranit všechnu bezbožnost, usilujeme alespoň o to, aby nejsvětější božstvo nebylo napadáno takovými urážkami. Konečně jestliže nemůžeme odstranit všechny naše spory, alespoň snad dosáhneme toho, abychom se bez ustání takto nepotýkali a nehubili. Jestliže se nebudeme stavět k Bohu, věcem a k sobě samým s tak vytrvalou nerozvážností, přece se nakonec všichni jednou přidržíme cest rozumu. Zkrátka: lépe je něčeho nedosáhnout než zanedbat vše.

Čím závažnější je tato věc, tím více jsme všichni zavázáni ji hledat a tím více také bude omluvitelné, jestliže nás snad výsledek zklame. Kromě toho je lepší utrpět nezdar při smělém počínání, než se do něho vůbec nepustit. Ale nemůžeme utrpět nezdar zcela. Buď totiž najdeme, co hledáme, nebo alespoň čím více nás tuto věc hledá a s větším úsilím a čím méně úspěchů dosáhneme (a proto také se bude tato cesta zdát neúčinná), tím hroznější se nám bude jevit hloubka našeho pokažení, kterou zmůže jedině Boží všemohoucnost, tím více se podnítí vzdechy lidí k Bohu, aby k nim natáhl paži, a konečně tím více všichni zbožní budou dychtit po samé věčnosti, až nadejde den úplného obnovení všeho.

Všichni, kdo můžete rozhodovat o těchto tak závažných věcech, nepohrdejte výzvou, abyste se zúčastnili a vyslechli i poskytli rady. Nikdo ať si nepřipadá do té míry hostem na tomto světě, aby tyto záležitosti pokládal za sobě cizí, do té míry povznesený, aby se k tomu nemohl snížit, do té míry nicotný, aby se sem nemohl povznést. Každé údolí ať je vyvýšeno a každá hora i kopec ať jsou sníženy, protože se připravuje cesta Bohu.

Především pak procitněte vy, kterým je dáno spravovat lidské věci. Vy, učitelé lidstva, filozofové, vy, teologové, kteří vedete duše od pozemských záležitostí k nebeským výšinám, vy, světské vrchnosti, zatím rozhodčí světa i prostředníci a ochránci míru mezi národy. Vy všichni jste zároveň lékaři lidstva, kteří léčí nemoci rozumu, vůle a schopností. Hle, klademe před vás vaše nemocné všechny najednou, celou nemocnici světa! Přijďte tedy, raďte k obecnému prospěchu a dělejte to, k čemu vás povolal Bůh a co od vás sám nemocný prosebně žádá, když vám svěřuje své uzdravení. Přinejmenším alespoň vy, když se tu předkládají návrhy k takovým úvahám o všeobecné spáse, buďte nade všechny bedliví a dávejte pozor, aby rozvažování řádně postupovalo vpřed. Vy budete skládat Bohu účty, bude-li vaší liknavostí dopuštěno něco, co by vneslo klam do lidských záležitostí nebo co by dovolilo, aby se něco zdravého zničilo a zahynulo.

Od vás, filozofové, kteří máte zkoumat povahu věcí, zvláště žádám, abyste dbali, zda se návrhy ve všem zakládají na rozumu a zda se povahy věcí odhalují takto lépe než obecně známými cestami. Od vás pak, teologové, kteří máte oddělovat drahocenné od bezcenného, a tak být jakýmisi ústy Božími, žádám, abyste dávali pozor a posoudili, zda se zde odděluje drahocenné od bezcenného dosti obezřetně a zda jsou takto lidé lépe odváděni od světských marností k opravdovým nebeským hodnotám. Konečně od vás, politici, kteří máte hledět, aby stát neutrpěl nějakou škodu, žádám, abyste dbali na to, zda bude možné, až se vše tímto způsobem převede na zákony Boží a přírodní, doufat, že pozemskému státu bude tak již poskytnuto dostatečné zabezpečení před škodami a pohromami.

Vskutku již na prahu zbožně stanoveného díla uzavřeme my všichni, jakoby před tváří Boží, dohodu. Za prvé, že všichni budeme mít jediný cíl, SPÁSU LIDSKÉHO POKOLENÍ: jak může být skutečně osvobozen svět 1. od stranických zájmů, jimiž jsme donekonečna rozdělováni ve školách, v církvi i v politice; 2. od mnohosti, kterou jsme donekonečna mateni a uváděni ve zmatek ve školách, v církvi i v politice; 3. od donucováni a násilností, jimiž jsme donekonečna trápeni a sužováni ve školách, v církvi i v politice. Ať jsou všichni s to být přivedeni k úsilí o společnou (avšak ve všem všudy dokonalou) spásu, k nejprostší pravdě a konečně k nejpokojnějšímu klidu všech věcí.

Za druhé, když jsme se podjali tohoto Božího díla, ujměme se všichni této činnosti sice s bázní, ale s velkou důvěrou, o Bohu smýšlejíce tak, jak přísluší jeho vznešenosti. Ustanovme se na tom, že je dobrý, protože nechce nic jiného, než aby se jeho stvořením vedlo dobře, že je moudrý, protože umí najít prostředky vyhovující jeho vůli, že je mocný, protože je v jeho silách dosáhnout provedení svých rozhodnutí.

Za třetí, shodněme se v tom, že o těchto věcech, jež směřují ke spáse lidského pokolení, budeme pronášet řeči dychtivě, bez otálení, s klidem, bez rozčilování, s rozumem, bez použití sofistiky. Shodněme se také v tom, že se mezi všemi nenajde nikdo, kdo by si zamanul odmítat všeobecné přáni nebo se stavět proti zjevné pravdě či nepřispívat k tomu, co by mohlo přispět k všeobecnému prospěchu, a spíše tomu bránit. Jestliže by se o to někdo pokusil, ať jej Bůh ztrestá.

Za čtvrté, abychom se my všichni při celém díle neohlíželi na nic jiného než na obecné blaho. Ať jde zcela stranou ohled na osoby, národy, jazyky a vyznání, aby se snad do našich porad nevmísily láska či nenávist, závist nebo pohrdání jinými - špatní rádcové ke svornosti. Proč vlastně jedni pohrdáme druhými? Všichni jsme občané jednoho světa a dokonce jsme všichni jedné krve. Jaká je to neuváženost nenávidět člověka, protože se narodil jinde, protože hovoří jiným jazykem, protože má na věci jiný názor, protože chápe více nebo méně než ty? Zapřísahám vás, zanechme toho! Vždyť jsme všichni lidé, tedy všichni nedokonalí, potřebující pomoci, a tak v té záležitosti jsme všichni navzájem sobě dlužníky. Zvláště ti ať napodobují Boha, kterým se od Boha dostává moudrosti, důmyslu nebo síly více než jiným, a ať se stanou pro všechny vším. Bůh rozdává své dary rozličně, aby jeden tu a jiný tam více a častěji buď viděl, nebo byl slepý, a někdy užívá i nástrojů, které jsou poněkud v opovržení (aby tam, kde je méně naděje, prýštil jakýsi pramen Boží moudrosti). Ponechme proto, prosím, Bohu jeho způsob, ať podle své vůle použije nástroje a poskytne i v této poradě jakoukoli dobrou radu, z jakéhokoli rodu, kmene, vyznání, prvního či posledního, jak se mu zachce. Vždyť všichni patříme jemu, on nás všechny zná, on s námi se všemi nakládá, jak se mu zlíbí. Proto, že na sebe navzájem hrozivě pohlížíme nebo že odvracíme jeden od druhého zrak, nebeské slunce neodepře některým z nás své paprsky, ani se nebude dívat jinak na jedny a jinak na druhé. Tím méně se vmísí do našich náklonností zář věčného milosrdenství, aby zářila těm, kterým chceme, a nezářila těm, kterým nechceme. Opětně tedy zapřísahám a tvrdím: ať je toto dílo porady pro všechny tak společné, jako jsou společné ony pohromy, na něž hledáme léky, i onen Bůh, od jehož milosrdenství žádáme a očekáváme pomoc v našich bědných poměrech.

Proto žádám, prosím, zapřísahám, když hledáme nápravu pokažení, abychom hledali pravou a skutečnou nápravu, ne předstíranou a přikrášlenou, aby vážné snahy nevyústily v hříčku nebo žert. Dejme si předsevzetí hledat poznání věcí, ale to pravé, uctívání božstva, ale to pravé, mír lidskému společenství, ale ten pravý, pevný a trvalý. Jaký užitek může být, tvrdím, z klamné filozofie, jaký z klamné zbožnosti a jaký z klamné politiky? Ať jsou trvale klamáni ti, kdo chtějí být klamáni! Před námi ať stojí úkol hledat pravá dobra, abychom už více klamáni nebyli. Dobra předstíraná, která klamou, si nikdo, kdo má zdravý rozum, nepřeje.

A my, spoléhajíce na milost Boží, doufáme, že tímto dílem porady můžeme ukázat, co on dává spatřit, především pravé prameny všeobecného světla, pak v tomto světle rozprostřený celý hmotný svět, potom jisté nálevky k lahodnému nakapávání znalosti věcí do lidských myslí a kanály přichystané k rozvedení tohoto světla po všech národech a konečně krásnou tvářnost lepšího věku. A proto žádáme, za páté, kdokoli se přijdeš na toto podívat, přijď vidoucí, ale s očima čistýma, s pohledem svobodným a bez brýlí, abys nebyl v zajetí předsudků, vyskytne-li se něco nového a poněkud neobvyklého. Rozpadli jsme se do různých názorových skupin, o věcech nesoudíme stejně. Což připomínám, ne abys z důvěřivosti zhřešil a snad byl oklamán, ale abys viděl, zda nejsi tu a tam klamán. Přistup proto s očima otevřenýma a nic se neboj: uvidíš vše v jasném světle. A pokud jsi to viděl správně již předtím, zaraduješ se, že jsi toto dobře znal a že jsi se v tom nemýlil. Pokud jsi to neviděl či viděl jinak, zaraduješ se ještě více, že jsi se zbavil neznalosti a blouznění. Konečně jestliže jsi buď viděl, nebo v tomto případě prohlédl lépe než my, budeš moci k převeliké radosti své i naší ostatním to lepší ukázat, a tak obohatit společnou pokladnici.

Za šesté, žádám, aby komukoli se zachce zúčastnit se těchto porad, ať zároveň nedostane chuť vzdálit se dříve, než vyslechne všechny rady. Oprávněně i zde žádáme všeobecnost, o dílčí účast neprosíme. Je třeba posuzovat celý úkol, nebo se ho zcela vzdát. Kdo však chce posuzovat úkol celý, nutně jej musí dříve celý poznat, protože se těžko posuzuje věc, kterou neznáme nebo známe málo.

Za sedmé, v celém tomto díle si vymiňuji, aby se jednalo s klidnými city, oproštěnými od dráždivé chuti vést spory. Nehádejte se na cestě, pravil Josef svým bratřím. Ani my se tedy na této cestě bratrské porady nehádejme tak, že budeme jedni druhým předhazovat nějaké dávné omyly, nebo že se budeme podezírat z omylů nových. Ať nová naděje na společnou pravdu, která má jižjiž všem společně zazářit, dá, abychom hleděli pouze k tomu lepšímu a na to, co je za námi, zapomínali. Nehádejme se, jak vypukl požár, spíše se starejme o to, jak požár uhasit. Ať už nikdo více nesvolává se syny hromu Jakubem a Janem oheň hněvu s nebe na ty, kdo si navzájem odporují. Všichni si s Kristem vezměme s nebes oheň lásky a přejme si, aby hořel na zemi. A nenadýmejme se jedni před druhými zdáním vědění, ale z lásky se snižme k tomu, že prokážeme službu jedni druhým, v jistém přesvědčení, že více se Bůh stará o ty, kteří v pokoře bloudí, než o ty, kteří kráčejí pyšně po cestě pravdy. Pokora před Bohem, láska k spolubratřím, čistá touha po poznání pravdy nám tak budou věrnými průvodci k všeobecné shodě.

Nicméně, jestliže někdo vidoucí přesto najde důvod, proč s námi sem tam nesouhlasit, žádáme, za osmé, aby nesouhlasil v přátelském duchu, ne v nepřátelském, tj. aby pro neshodu v jedné nebo druhé věci neustoupil od shody v ostatních věcech nebo dokonce v celém tak harmonickém díle. Nepřipomínáme to nadarmo, protože dobře známe vliv rozdílnosti názorů na zmaření souhlasu. Zdraví našeho těla nejspíše spočívá v příhodné vzájemné teplotě tělesných šťáv, ale rozbolavění třeba i jednoho údu zdraví narušuje a způsobuje, že se všechny údy necítí dobře. Vidíme, že se totéž stává při znalosti věcí, řízení lidí a uctíváni božstva, že i jediná rozdílnost názorů váží více než tisíc shod. Peršané se shodují s Turky v celém Mohamedově učení, různí se v jakýchsi bezvýznamných otázkách, a jak hrozné války proto mezi sebou vedou! Naši Židé si váží Mojžíše a proroků stejně jako asijští Izraelité, ale kvůli talmudistickým výkladům, které ti naši přijali a tamti zavrhli, se děsivým způsobem navzájem proklínají. A co my křesťané? Všichni přijímáme celé Kristovo učení, rozcházíme se pouze ve výkladech, ale běda, v jak nepřátelském duchu! Patrně nás náš Stvořitel stvořil tak harmonicky, že nejsme schopni snést žádnou disharmonii. Avšak nebýt schopen nic snášet je vlastnost rozmazleného člověka, silný muž snáší všechno a může-li, napravuje: o tom obojím nás neustálými příklady poučuje sám Bůh.

Konečně žádám: všichni jednomyslně prosme Boha, aby se toto naše usilování o nápravu našeho ubohého stavu jeho vznešenosti neznelíbilo, spíše aby laskavě pomáhal a korunoval dílo úspěchem, který si přejeme. Tento úkol jistě není věcí naší, ale toho, jehož jsme my sami ubohým stvořením. Vždyť naše těla, naše duše, náš život, všechno naše, tak jako sám svět, náleží tomu, kdo je stvořil, jakkoli je stvořil pro nás a svěřil do naší ochrany. Co se tedy snažíme napravit, náleží jemu, jednat o cizích věcech proti vůli jejich pána vskutku nikomu nepřísluší. A i kdyby to bylo díky jeho dobrotě dovoleno, mohli bychom přesto při naší chatrnosti doufat, že zmůžeme něco bez jeho pomoci? Pokazit, co ustanovila jeho moudrost - dobře známe svou zpozdilost! Obnova náleží jemu, to není naše věc. Tu pak, protože dílo světla je v nepřátelském poměru ke království temnot a bude zde třeba podstoupit zápas, nejenom s nevědomostí, ale také se zlovolností a zvráceností i se zatvrzelostí lidí i ďábla hájících své temnoty, na něž jsou zvyklí, jestliže se snažíme sloužit světlu a původci světla, Bohu, budeme mu moci sloužit pouze pod jeho ochranou, vedením a záštitou. 

Sdílet článek

Submit to FacebookSubmit to Google PlusSubmit to TwitterSubmit to LinkedIn