Příběhy českých knížat a králů
- Podrobnosti
- Zveřejněno - 12 červen. 2015
Devět příběhů od autorky Aleny Ježkové přináší opět velmi čtivou formou vyprávění mnoha osudů našich knížat a králů. Pokud Vás dějepis a historie naší země v mládí nelákaly, s pomocí této knihy budete rázem vtaženi do živoucího děje naší dávné minulosti, kde budete smět prožít dobrodružství, zradu, lásku i naději. Při čtení těchto příběhů si můžeme uvědomit, jak důležitý je vztah k naší zemi i odkazu našich předků. Kniha je napsána současným spisovným jazykem a citlivě ilustrovaná Renátou Fučíkovou.
Výňatky z knihy:
Král znamenal řád, naději slabých a zdrženlivost mocných. Král chránil své poddané jako koruna stromu hnízdící ptáky. Když byla srdce králů odvážná a čistá, velké byly i jejich činy. A ze stínu dávných bojišť jejich sláva vstoupila na nebe, aby jako hvězda svítila na cestu těm, kteří přicházejí po nich.
Nejsme králi, ale stává se, že se i naše srdce rozbuší naléhavým tlukotem, když je třeba hájit slabé, postavit se násilí a prosadit spravedlnost. To se v nás ozývají srdce dávných králů. Králové v bitvách a válkách krájeli zemi jako velký koláč – jeden díl tomu králi, další jinému. Strážili hranice, budovali hrady a pevnosti. Brzy nebyl žádný kousek země, který by někomu nepatřil.
Byli však i jiní velcí lidé. Jejich mysl mířila výš, vzlétala vysoko nad kamenné hradby oddělující krále a rytíře, sedláky a žebráky. Jejich posláním bylo hojit rány, dávat útěchu a pomáhat bezbranným.
Kdo byl větší. A kdo víc měnil svět…?
Boj a milosrdenství jsou dvě různé tváře života.
Štíty a prapory byly svědectvím hrdinství a ctnosti rytířů.
Štíty s vodou, křížem, orlem, lvem, mečem či lilií, s hvězdami i sekyrami, v barvách rudých, modrých, bílých, stříbrných i zlatých.
Dnes už rytířským znakům nerozumíme. Kdybychom uměli, četli bychom z nich příběhy o statečnosti a odvaze jejich nositelů.
Život rytíře od bitvy k bitvám, ve kterých bojoval. Tělo rytíře bylo mapou všech jizev a ran, které v bojích utržil. Urozená duše rytíře trvá v jeho činech.
V dávných dobách lesy jen pozvolna ustupovaly osadám a polím.
Trvalo mnoho let, než zemi pokryly kupecké stezky a cesty jako síť s velkými oky. Stejně neochotně jako před člověkem ustupovala divočina, lidé přijímali zákony a pravidla mírumilovného soužití:
Muž smí mít jen jednu ženu.
Násilí musí být trestáno.
Právo a spravedlnost platí pro všechny.
Však vždycky se našli lidé, pro které zákon neznamenal víc než pouhá slova.
Najdou se i dnes. Zákony si však tvoříme především sami sobě.
A každý máme svobodnou volbu.
Sdílet článek
