Staré pověsti české a moravské

Nejstarší české a moravské legendy, zpracované poprvé před stoletím Aloisem Jiráskem, se po letech dočkaly zasloužené moderní interpretace. Autorka Alena Ježková citlivě zpracovala pověsti do podoby napínavých a dramatických příběhů, vyprávěných živým a současným jazykem. Vycházela přitom z historických pramenů a z nejnovějších poznatků současné archeologie. Kniha navíc obsahuje krátké naučné texty uvádějící čtenáře do reálií doby, v níž se jednotlivé příběhy odehrávají. Vše doplňují výpravné barevné ilustrace Renáty Fučíkové.

Výňatky z knihy:

Jsou příběhy, které nikomu nepatří, a přesto jsou pořád navlečené na šňůrce lidské paměti.
Náhrdelník z lásky a statečnosti, smutku, odvahy a naděje těch, kteří žili před námi, dnes ale leží zapomenutý, stranou od našeho života.
Jenže ať chceme či ne, každého z nás ten neviditelný šperk poutá s lidmi dávného věku. Svazuje naše osudy.
My jsme jejich budoucností, oni naším počátkem...

 …Čech ještě dlouho seděl u vyhasínajícího ohně. Sám a zamyšlený. Když už obloha začínala blednout, vstal, pokynul strážím hlídajícím ležení a vydal se k hoře. Šplhal po jejím úbočí, bez dechu, přes kameny a hustý trnitý porost. Na vrcholu stanul, právě když bledé šero prozářily první sluneční paprsky. Do všech stran se odsud otevíral pohled do širokého zvlněného kraje, postupně zalévaného sluncem.

Od obzoru k obzoru se táhla travnatá step a její porost stíněný mlhou se třpytil kapkami rosy. Z hájů se ozýval zpěv probuzených ptáků a k mokřinám velké řeky přicházela pít srnčí stáda.

Když se vojvoda vrátil do ležení, vyzval Lecha i ostatní, aby se i oni podívali z výšky na kraj, kde přenocovali. A pohled z vrcholu hory, která později dostala jméno Říp, všechny naplnil nadějí.

„Tady zůstaneme, tady se usídlíme!“ volali a objímali se z radosti, že jejich namáhavá pouť je u konce.

„Rád vyslyším přání svého kmene,“ přikývl vojvoda Čech. „I já cítím, že jsme našli nový domov.“ Usmíval se, když se díval do kraje, a řekl: „To je ta země, kterou jsem mnohokrát viděl ve svých snech a za kterou jsem vás vedl. Kraj plný ptáků a zvěře, s úrodnou půdou a pastvinami pro dobytek, který nám dá všechno k dobrému životu.“

Všichni cítili velikost chvíle, ve které poprvé spatřili místo, kde budou od nynějška žít. Pak se Čech obrátil k ostatním: „A jaké jméno dáme své nové zemi?“

„Tvoje jméno jí dáme, náš vojvodo, po tobě ať se nazývá!“ vykřikl jeden z mužů.

„Čechy, Čechy jí budeme říkat!“…

"...Libuši najednou zahořely tváře, oči se jí zaleskly a celá se rozsvítila vnitřním světlem. Vztáhla ruce k lesnatým návrším na protějším břehu Vltavy a bezčasá chvíli překryla její tvář. Libuše stála a hleděla přes mlhu času do budoucnosti. Pak promluvila:

„Vidím veliké a krásné město, jehož sláva se jednou bude dotýkat hvězd. Tam v lese je vrch, z jedné strany tudy protéká údolím potok, z druhé strany jej chrání kamenitá skála svažující se až k řece. Tam naleznete muže, jak tesá práh svého domu. Na tom místě dejte vystavět pevný hrad a dejte mu jméno Praha. A jako před prahem domu sklánějí svou hlavu knížata a vojvodové, tak se jednou i ti nejmocnější budou klanět hradu i městu, které pod ním vyroste..."

Sdílet článek

Submit to FacebookSubmit to Google PlusSubmit to TwitterSubmit to LinkedIn