„K tomu totiž jsou nám svěřena království a knížectví, aby vší nám možnou starostlivostí a péčí slaven byl mír… A o tyto věci mají a musí všichni lidé, všechny národy a všichni králové a knížata s myslí radostnou a ochotnou usilovat.“
(Jiří z Poděbrad - Z návrhu Smlouvy o nastolení míru v celém křesťanstvu – 1464)
„Ať vie papež, žeť já své viery neprodávám za královstvie, ale což nám dal milý buoh poznati, já teď, manželka má a děti moje, pro tu krev velebnú i královstvie i hrdel stále hotovi jsme složiti.“
(Král Jiří na zemském sněmu v Praze 10. srpna 1462)
Slyšíme o něm v projevech přátel i nepřátel, zmiňují se o něm i nestranné relace vyslanců. Přesto, že vládnul pouhých třináct let, můžeme ho charakterizovat jako člověka pracovitého, přičinlivého, pleti bílé, jiskrných očí, mravů šlechetných a značně široké postavy. Nebyl líný, sršel energií, usilovně pracoval a plně se věnoval vladařským povinnostem.
Vše by bylo nazmar, kdyby chybělo nadání, schopnosti a moudrost. I těmito vlastnostmi – dary, král Jiří vynikal. Mnozí jeho nepřátelé nemohli popřít jeho přednosti a museli je jen potvrdit a často je i přiznávají, což nám historické spisy dokazují.
Jiří byl přirozeně ctižádostivý a jeho odpůrci mu to měli za zlé. Však bez této ostruhy sotva by dosáhl vysokých cílů. Průměrní duchové, kteří v ctižádosti vidí jen zhoubu a scestnou ješitnost, nejsou s to se povznést vskutku k výšinám ideálů. Jde o to, jakým směrem se ctižádost zaměřuje, k čemu se vzpíná, kde a jak hledá naplnění. Snoubí-li se s oddaností ke vznešeným ideálům, je zajisté ozdobou vladaře. Zdá se, že o takovéto ctižádosti lze mluvit u Jiřího z Poděbrad.
Nebyl to vojenský hejtman, vášnivý lovec, či nebezpečný lapka, nic takového nebylo jeho cílem, ale byl to především a hlavně politik a také aristokrat. Od nejútlejšího mládí až na práh smrti na vladařském stolci je pro něho politika náplní života.
Snažil se najít a nastolit smír a porozumění mezi kališníky a katolíky, proto se mu též říkalo, že je králem dvojího lidu. Mírová politika krále Jiřího je v souzvuku i s jeho hlubokou vírou v možnosti dorozumění, v přednosti mírového života.
O přátelské a mírové vztahy se snažil i s okolními zeměmi, knížaty a králi, což se mu dařilo a dosahoval tím velkého vlivu i přízně, kterou obratně používal k posilování postavení české země, ochraně kališníku a kompaktáta. Též usiloval o mírové vztahy s Římem a papežem Piem II., který nikdy neustal ve svých myšlenkách a snahách zničit, vymýtit kališníky, (včetně křižáckých výprav), které vždy považoval za kacíře.
Na Jiříkovu povahu i schopnosti a cíle mělo velký vliv jeho dětství a také to, v jaké době vyrůstal.
V sedmi letech byl sirotkem, pocházel z čistě českého ba vlasteneckého rodu Pánů z Kunštátu, kde otec, strýc i děd byli věrni husitství. Otec Jiřího, Viktorin z Kunštátu, zachránil jednou Janu Žižkovi život a po jeho smrti mu sám Žižka svěřil svůj odkaz do jeho rukou.
Nelze pochybovat, jak silně Jiřího formovala rodová tradice, ale i samotné husitství s jeho reformami, neustálé boje a války v té době. Tyto děje utvářely jeho vnímání světa i jeho charakter. Husitská revoluce však nedala mladému šlechtici jen pocity a prožitky válečných hrůz a konservativní směr v sociálně-politickém zaměření. Rozmach husitské vzdělanosti a péče o znalost bible spolu s rozvojem českého písemnictví byly východiskem Jiříkova vzdělání.
Mezi štěstím a neštěstím, mezi bolestí a radostí byly ve středověku mnohem hlubší propasti než dnes. Protiklady stály vzpurněji a ostřeji proti sobě, často došlo k hádce a tekla krev. Žilo se rychle a rychle se dospívalo. Vždyť mnohým nebylo ani 18 let, když už museli zastávat velká a odpovědná místa, z čehož vyplývá i neschopnost, nezralost pro správná rozhodnutí.
Nelze se divit, že Jiří lnul k pokoji, míru a porozumění. Dobře si uvědomoval, jak každá válka a dlouhé spory i nepřátelství oslabují každou zemi, vyčerpávají lid, brání rozvoji a pravému lidskému tvoření.
Je smutné až žalostné, že za mnohými válkami a spory stála především katolická církev a její bezmezný vliv, který si upevňovala hlavně penězi a majetkem, který neprávem nabrala od prostého lidu, za pomocí svých strašáků - dogmat, překrucováním písma svatého, upalováním, odpustky a dalšími hanebnostmi.
Král Jiří byl jedním z prvních evropských vladařů, jenž důsledně vedl boj proti papežskému universalismu a budoval národní stát nikoliv na církevních, nýbrž na světských základech. Tím proráželo České království cestu k budoucnosti států osvobozených či osvobozujících se od církevního vlivu a spočívajících na principech národních.
Přesto byl vždy věrným kališníkem i ochráncem 4 artikulí pražských jako základního programu různých směrů husitského hnutí. Byl to základ pro další reformu církve a uspořádání společnosti.
Byl to český „husitský král“, který nezapomněl na odkaz svých předků. Ani mýty růžové, ani mýty ďábelské nemohou však nic změnit, nic ubrat z historické velikosti Jiřího z Poděbrad.
Po své smrti dostal další přívlastek: „Přítel míru.“
V textu byly použity výňatky z knihy:
„Jiří z Poděbrad“ od Josefa Macka
(nakladatelství Svobodné slovo, Praha 1967)