Jan Hus

• 

Podrobnosti

Zveřejněno - 10 červen. 2015

Psal se rok 1405 a v Praze už několik let na sebe upozorňoval dosud neznámý kazatel a univerzitní mistr Jan Hus, působící v nově vystavěné Betlémské kapli. Začal se stávat velmi známou osobností, neboť své mše zároveň doprovázel pravidelným kázáním v češtině, což byla novinka, která si vynutila pozornost Pražanů. Do té doby se totiž taková kázání objevovala pouze sporadicky jen ve farních kostelech a takovým místem Betlémská kaple nebyla. Byla však nejprostornějším svatostánkem v Praze, pojala až několik tisíc lidí najednou. Husova kázání byla do té doby něčím nevídaným. Kazatel začal veřejně šířit ideje Jana Viklefa (1320-1384), anglického náboženského reformátora a myslitele, kterého katolická církev prohlásila za kacíře pro jeho obrodné ideály, jimiž se snažil obnovit zašlé tradice prvotní křesťanské církve i jejího původního duchovního poslání.

S Viklefovými spisy se Jan Hus seznámil v době svého působení na pražské univerzitě, jeho učení však nepapouškoval, ale pojímal ho jako základnu pro své vlastní myšlenky. Měřítkem pravdivosti se mu nestaly reformní teorie anglického myslitele, ale praxe společenského a duchovního života v Čechách, který z mravního hlediska neustále upadal.

Hus však reformní učení, o němž se dosud diskutovalo takřka výhradně mezi teology na univerzitách, začal v Betlémské kapli šířit mezi lid, čímž se odklonil od uzavřených učených disputací, jež byla církev ještě ochotná tolerovat.

Nemohl nevidět, jak se vytrácí mravní kredit církve, jež od dob Karla IV. v českých zemích vyrostla v mocnou společenskou i ekonomickou elitu. Klérus se omezoval už jen na vnější stránku náboženských rituálů a víra byla předmětem kupčení. Zásady křesťanské etiky spočívající v ustanoveních biblického desatera se nedodržovaly, Preláti si z církve udělali předmět vlastního obohacování, mnišské řády disponovaly obrovskými majetky.

Jan Hus prohlásil Písmo a Kristovo učení za nejzákladnější normativ chování každého poctivého a pravověrného křesťana a ty, kdo se jím v praxi neřídí, za odpadlíky.

To se rovnalo otevřenému útoku proti autoritě nejen církevních, ale i světských mocenských institucí. Husovi však nešlo o jejich zničení, nýbrž o jejich mravní obrodu.

Český panovník dávno rezignoval na uchování odkazu svého otce Karla IV., který mu předal stabilní stát. V průběhu posledního desetiletí tu právo a pořádek znamenalo pramálo, nahrazovala je zvůle bohatého panstva, ústřední královská moc byla ve vleklé krizi a Václav IV. se stal jen figurkou bez koncepční politiky. Upřímně řečeno vládnout se mu už ani nechtělo, řadu svých povinností přenášel na své úředníky a pražského arcibiskupa Zbyňka Zajíce z Hamburku, víc válečníka než kněze.

Zmatek v křesťanství se prohloubil, také v Praze se mluvilo o tom, že nový papež Jan XXIII. má pestrou zločineckou minulost.

Papežští agenti přivezli do Říma zprávu o šíření Husových kacířských bludů v české arcidiecézi, protože tohoto kazatele chrání sám panovník. Pražská univerzita přešla do českých rukou právě na Husův popud, ovládli ji viklefisté a kacíř se stal novým rektorem.

Králův dekret (Dekret kutnohorský) vrátil řízení vysokého učení zpět Čechům a přiměl hlavně německé studenty a mistry odejít ze země.

Problém spočíval v tom, že Němci a další cizinci měli při rozhodování o správě univerzity většinu hlasů, což bylo jak z Husova, tak i králova hlediska nepřijatelné. Domácí univerzita v rukou cizinců? To nikoli!

A tak český panovník vydal dekret, že od nynějška (tj. roku 1409) to bude naopak, což pochopitelně vedlo k jásotu na české straně, zatímco na straně cizinců zavládlo nejprve mlčení a potom veliké rozhořčení.

Arcibiskup tedy přesně podle papežských dispozic zakázal Husovi v Betlémské kapli dál kázat. Nepochodil.

A tak Zbyněk Zajíc na dvoře své malostranské rezidence přikázal spálit všechny Viklefovy spisy, které se jeho lidem podařilo již dříve shromáždit. Zároveň dal Husa do klatby a do Říma na něj poslal obvinění, že šíří kacířské bludy.

Papež potvrdil arcibiskupův verdikt klatby a nařídil, aby se Hus dostavil před soud římské kurie. Do té doby, než bude o jeho dalším osudu rozhodnuto před církevním tribunálem, nesmí provádět žádné náboženské úkony.

Jan Hus to odmítl. Papež reagoval tím, že ho roku 1411 prohlásil za odpadlíka. Za oblíbeného kazatele se však postavil pražský lid. Na ulicích se množily útoky proti klerikům, docházelo k demonstracím, při nichž byl zesměšňován nejen nový papež, ale i pražský arcibiskup.

Arcibiskupova nečekaná smrt vyřešila inkviziční proces, který s ním měl být veden. V Betlémské kapli mohl Jan Hus kázat dál. Řím byl od Prahy hodně daleko.

Něco se ale změnilo. Teď už papež i Zikmund věděli, že v Čechách vzniká nebezpečné reformní hnutí, namířené hlavně proti církvi zmítající se mocenskými spory, korupcí a mravním úpadkem. Dosud byla nebezpečná hereze omezena víceméně na Prahu a s tím by se jistě dalo něco dělat, stačí ukázat českému králi pevnou ruku, ale co kdyby se husitismus začal šířit i do jiných zemí? Nenastal čas navždy umlčet toho opovážlivého pražského kazatele, kterého prý někteří Pražané považují za svatého muže?

Hus má pravdu v jedné věci, ano, je třeba obnovit poničenou jednotu křesťanstva. Proto je nezbytné svolat nový všeobecný církevní koncil. Učení teologové a preláti ze všech zemí Evropy se sejdou a budou rokovat, jak letitou krizi v církvi vyřešit. Jednání je základ, tím se musí začít! Ale nějaký kacířský reformismus zdola, jak to hlásal Hus? To tedy ne! Především se musí obnovit funkčnost moci a vlivu předních církevních hodnostářů. Moc a vliv. To byly hodnoty, o které šlo všem prelátům, ať už stáli za Janem XXIII., nebo za jeho papežskými soupeři.

Jenomže mistr Jan Hus nepolevil a nestáhl se do ústraní. A když roku 1412 začali papežští emisaři v Praze prodávat za příslušné poplatky odpustky (cedulky s potvrzením o odpuštění hříchů z papežovy milosti), Hus to veřejně označil za svatokupčení a obchodování s vírou. Obchod s lidskými hříchy byl pro něj důkazem mravního marasmu papežství i působení církve proti ustanovením Písma. Většina Pražanů odpustky ignorovala.

Roku 1413 už nebylo pro mistra Jana Husa v Praze bezpečno a raději se uchýlil na venkov, protože arcibiskup obnovil nad Prahou interdikt, který se tentokrát dařilo některým katolickým farářům dodržovat.

Husovo kazatelské působení pod širým nebem radikalizovalo venkov, příslušníci drobné šlechty, kteří podporovali reformy, mu poskytovali útočiště. Tehdy vzniklo i jeho stěžejní dílo O církvi, jež se později stalo obžalobou církevních hodnostářů proti němu.

Téhož roku se římský král Zikmund s papežem Janem XXIII: definitivně dohodli na přípravě všeobecného koncilu, který se měl roku 1414 uskutečnit v Kostnici. Na něj byl pozván i Hus se slibem, že mu tam bude umožněno, aby své názory přednesl shromáždění církevních učenců a prokázal neodůvodněnost papežské klatby.

Římský král mu zároveň slíbil ochranný glejt, který mu měl zaručit bezpečné cestování, protože jako kněz obviněný z kacířství mohl být kýmkoli v cizině hrubě napaden. Postoj Václava IV. k Husovu rozhodnutí koncilu se zúčastnit nebyl nejednoznačný, údajně ho varoval, aby Zikmundovým zárukám nevěřil.

Jan Hus byl záhy po svém příjezdu do Kostnice uvězněn a 6. července roku 1415 upálen na hranici jako nenapravitelný a právoplatně usvědčený kacíř. Proces, jenž s ním byl na koncilu veden, se zvrhl v obyčejnou a snad i předem připravenou frašku, na což Jan Hus poukazoval.

Kostnickému koncilu už nešlo jen o to, aby byl Jan Hus upálen jako kacíř, chtěl, aby odvolal své učení jako nepřípustnou herezi. Pokud by se to podařilo, ztratili by stoupenci Husova učení to nejdůležitější, svou ideovou základnu.

Totéž si uvědomoval mistr Jan Hus, a proto od svých názorů neustoupil a vytrval při nich až do konce. Prohlásil to jednoznačně. Pokud mu shromáždění preláti na základě Písma dokáží, že se mýlí, je připraven k pokání, zřekne se svých názorů a podstoupí jakýkoli trest.

A v tom byl právě kořen celého problému. Písmo jim takovou argumentaci neposkytovalo. Proto Husa umlčeli křikem a nedali mu šanci se hájit. S kacířem se nediskutuje. Kacíř může pouze odvolat své bludy a spoléhat na milost Svaté církve, že nebude ztrestán na životě!

To však bylo pro mistra Jana Husa nepřijatelné, odporovalo to zásadě, v niž skálopevně věřil – svobodě lidského svědomí. Ač ponížen, fyzicky i duševně ztýrán, mravně všechny své nepřátele převyšoval. A oni to věděli.

Následné Husovo upálení byla obrovská chyba kostnického koncilu i římského krále Zikmunda. Všichni podcenili ideovou sílu Husova učení a dali českému národu mučedníka.

 

 Výňatky z knihy Panovníci českých zemí – Vladimír Liška