Co je to ČK?

• 

Podrobnosti

Zveřejněno - 2 červen. 2015

Co je to ČESKÁ KONFERENCE
Protože stále častěji zaznívá otázka „Co je tedy ČESKÁ KONFERENCE?“ chtěli bychom na ni dát jednoduchou rámcovou odpověď.

Nejprve snad začněme tím, čím není.
Česká konference nepřichází s cílem vytvářet nebo předkládat jeden jednotný filosofický, duchovní či náboženský směr, na němž by se měli všichni účastníci sjednotit. Není cílem zde obrazně z pohanů činit křtěnce, či katolíky přesvědčovat, aby se stali evangelíky, a evangelíky pak přesvědčovat, aby se zabývali budhismem a podobně. Jakkoliv takovéto úsilí nikdy nikam nepokročilo v jednotnosti lidské společnosti, je také i pro nás, jako pořadatele České konference zcela vedlejší, kdo odkud přichází, jaký je jeho vnitřně uznávaný směr smýšlení, pokud se tento alespoň ve svém základě pozvedá k vědomí toho, že lidský život má vyšší rozměr, a v tomto svém rozměru přesahuje hranice ryze materiálního pojetí světa. A věříme, že toto vědomí žije v nitru každého jen trochu hlouběji uvažujícího člověka.

Jakkoliv si uvědomujeme, že pro mnohého z nás je naše osobní přesvědčení, naše osobní cesta, po které kráčíme vzhůru k pochopení smyslu lidského bytí, a tím i k pochopení sebe samého v souvislostech přesahujících hranice pozemského života, zásadní, nesmírně důležitou, nemá být Česká konference místem, kde se snad mají poměřovat nuance kvalit té či oné osobní cesty, či směrů, z nichž jednotliví účastníci pro sebe čerpají.

Pro Českou konferenci zde žádáme něco jiného, něco více:

Žádáme od vás všech ovoce toho, k čemu jsme směli jako jednotlivci na svých cestách již dospět.
Ovoce, které svojí zralostí a hodnotou bude druhé posilovat a povzbuzovat osvědčeností v trvalých hodnotách pravého lidství. Nechceme zde tedy měřit vývěsní štíty a hesla jednotlivých směrů, nýbrž je Českou konferencí poptáváno to, co je ve skutečnosti mnohem důležitější – charakter člověka, jeho osobní zralost, moudrost, s níž se ve svém životě projevuje vůči druhým lidem, vůči bližním.
To je to, co nás také ve skutečnosti, jako lidské bytosti může a má spojovat a co nás také, žel již po tisíciletí, spíše rozděluje.
Kdykoliv dojde na ono pomyslné lámání chleba, rozhoduje pak pravost hodnot člověka v jeho lidském nitru a stává se zcela vedlejší, zda se hlásí k tomu, či onomu praporu náboženství, politickému směru nebo vlastní životní filosofii. Hodnotní lidé, tedy odvážní, stateční, ctnostní a čestní lidé vychází jako jednotlivci ze všech směrů stejně tak, jako z těch samých směrů častokráte vystoupili v průběhu času i lidé nešlechetní, zbabělí a nedobří. Jedná se tedy ve výsledku o každého člověka jako takového, jenž může ve své příkladnosti pozvedat sebe i své okolí. Vše ostatní je až na druhém místě. Jestliže toto pochopíme a přijmeme, pak mnohé projevy možné netolerance ztratí na síle a na světě bude v okamžiku o mnoho méně napětí a zla.

Nitro – srdce člověka, lidskost, soucit a s tím také ruku v ruce jdoucí otevřenost, poctivost v naslouchání, a současně také, jak by Tomáš Garigue Masaryk řekl „věcnost a kritism zdravého lidského rozumu“, to jsou zásady, na nichž by měla být pozvedána lidská společnost. Alespoň my, kteří se nyní snažíme nabídnout platformu České konference, jsme o tom vnitřně přesvědčeni. A snad se nemýlíme. I když je i tak trochu na vás, zda nám nenabídnete vy sami ještě něco více, ještě něco lepšího, zda nám nenabídnete v průběhu České konference ještě širší rozhled. Věříme, že jsme připraveni přijmout vše nové, co ve své vznešenosti, ušlechtilosti a trvalé hodnotě přinese obohacení našeho stávajícího rozhledu, co přinese ještě větší rozšíření naší, doposud načerpaných zkušeností, formujících stávající stupeň zralosti.
Prozatím jsme přesvědčeni o tom, že pokud se má zde na Zemi zformovat společnost lidí, kteří budou ochotni mezi sebou dodržovat harmonii, řád, spravedlnost a také neustálý pokrok ve vzdělávání sebe sama, tedy ať již to má být ona vytoužená říše míru a pokoje či jinak ono očekávané Království Boží na Zemi, pak těmi, kteří do něho budou moci vstoupit, nebudou paušální zástupci některého z náboženství, nýbrž jednotliví lidé ryzích charakterů, lidé otevřeně usilující o naplnění člověka v Bohem poskytnutém rozměru lidství.

Osobně jsme přesvědčeni, že Boží spravedlnost měří tímto způsobem, neboť existuje-li vyšší síla, která dala všemu životu počátek, pak tato síla s největší pravděpodobností posuzuje na prvním místě naše srdce, posuzuje charakter a zralost našeho nitra, nikoliv naše vnější pozemské příslušenství, které se ve svém rozsahu zde na Zemi nabízí v tisícerých formách a které je možné až příliš snadno změnit.
Touha po vzdělání sebe sama v tom směru, aby člověk mohl pokročit dále ve své zralosti, která jako své ovoce přináší v sobě harmonii, pochopení, soucit a také i osobní zodpovědnost a přirozenou ukázněnost člověka, to je, jak předpokládám, onou hřivnou ducha, jíž máme rozmnožovat, a kterou jsme se naučili jako jednotlivci i jako společnost, žel, spíše zakopávat hluboko do všeobecného zapomnění, než s ní moudře hospodařit.
Vládnutí ze všeho nejprve sobě samému, úsilí, vedoucí ke zralosti, k ušlechtilému projevu lidství, to je to, co je požadováno od každého, kdo touží zasednout k pomyslnému stolu Obecné porady o nápravě věcí lidských. Komenský požaduje ve svých dopisech po všech vládcích Evropy sedmnáctého století ochotu k dialogu, ochotu k respektu druhých, ochotu k naslouchání srdcem, citem. Ten, kdo tohoto není schopen, má pak na prvním místě nejprve pohnouti sám sebou v nitru kupředu, dříve, než bude chtít hýbat druhými.
Toto je také tím, co očekáváme od všech, kteří osloveni pozváním přišli k účasti na České konferenci. Vládnutí sobě samému. To je tím nejpřirozenějším důkazem zralosti člověka v jeho chování, v jeho jednání s druhými lidmi.
Nebude-li v tomto položen kvalitní základ Obecné porady na České konferenci, pak veškeré naše další kroky stanou se více méně zbytečnými, neboť se přirozeně vyřadíme z možnosti souznění s vysokými proudy ve vesmíru, obsahujícími v sobě královské požehnání Dobra a Světla.
Stali bychom se jen mluvky, debatéry, teoretickými kritiky okolního světa, zbytečnými nádobami bez obsahu, které jen hlučí a lomozí při mlácení prázdné slámy nepochopených myšlenek filosofických směrů a duchovních cest.

Nechme tedy pro dny trvání České konference zcela stranou základy všech směrů a filosofií, jež nás v naší rozličnosti vedly k získání výbavy životních názorů, tedy ty cesty, kterými jsme současně docela jistě všichni naplněni až po okraj a především zde na prvním místě nabídněme sebe samé, ve svém nejlepším úsilí o lidství, jakého jsme schopni dosáhnout.
V té chvíli otevře se nám ona cesta, o níž hovoří Komenský ve své Obecné poradě, Cesta společného souznění v hledání inspirací, vedoucích k možné nápravě věcí lidských, věcí společenských.
Nebojme se však přitom současně důsledně a zdravě používat i svůj nástroj myšlení a uvažování – rozum. Zdravá kritičnost rozumu, obsahující v sobě moudrost a spravedlnost je způsobem, jak zde ve hmotě hledat cesty pro uskutečňování ideálu. Ideál bez moudrosti a racionálního naplňování řádu a spravedlnosti je sám o sobě často nebezpečný, neboť ve svém nadšení nezřídka začíná stavět na nezdravých základech, na nepoznané půdě. Výsledkem pak je zřícení a zklamání. Stává se onou známou cestou, vedoucí dolů, přitom však současně dlážděnou těmi nejlepšími úmysly.
Tím se pak dává do ruky argument odmítání a napadání ze strany všech, kdo popírají cokoliv vyššího, duchovního a etického v životě člověka.
Za pořadatele České konference se na vás proto obracím s prosbou: nedělejme v jednání mezi sebou v dialozích, ať již v hlavním čase konference, tak i v kuloárních diskuzích tyto zbytečné chyby, které by vedly mnohého z nás nakonec jen ke zklamání v tom, že bychom nakonec odcházeli z této veliké příležitosti, která se prostřednictvím České konference nabízí s vnitřním stanoviskem, že dnes nelze na Zemi zřejmě již vůbec nic činit s druhými lidmi, kteří jsou byť jen o trochu jinorodější, než vy sami.
Mysleme na to, že pokud se Česká konference v tomto směru podaří vystavět na základech důstojnosti, respektu a toleranci, že možná právě zde společně nalezneme onu cestu, která ve své příkladnosti ukáže se jako vhodnější pro širší uplatnění v celé lidské společnosti.
Domníváme se, že to by už jen toto přece stálo za to, i přestože bychom snad během těchto dnů nepokročili jinak v konkrétních směrech dále. Jako spolupořadatelé konference jsme ale vnitřně přesvědčení, že dále zcela jistě pokročíme.

Nyní tedy zpět k otázce:
Čím tedy ČESKÁ KONFERENCE je?
Je určitou formou setkání, poradou těch lidí, kteří chtějí ušlechtilou formou hledat zlepšování podmínek společenského života. Za tímto účelem je dán prostor všem, kdo přichází s hodnotnými myšlenkami, sledujícími v nejvyšší poctivosti obecný prospěch celku lidského společenství.
ČESKÁ KONFERENCE dává prostor k poradě a možné dohodě jednotlivých přednášejících, hostů i všech zúčastněných. Z tohoto pohledu také nenese ČESKÁ KONFERENCE žádnou úzkou sounáležitost s prezentovanými myšlenkami přednášejících. Jestliže budete souhlasit či nesouhlasit s tím, co zde bude předkládáno k vyslechnutí od jednotlivých přednášejících, bude to jen a jen pozitivním nebo negativním jevem při hledání cest našich názorů k nacházení jednotnosti. Tato jednotnost měla by být pak moudrou, mající místo nad námi všemi.
S touto jednotností mělo by to být tak, jak o tom hovoří slova J. A. Komenského:
„Ve společném jednota,
v rozdílném svoboda
a ve všem tolerance a láska.“

Právě tím měla by být ČESKÁ KONFERENCE.

Vnímáme, že osobnosti pozvaných hostů, kteří jsou zde přítomni, aby se spolu s posluchači podělili o své moudré poznatky a zkušenosti, jsou toho zárukou.

Vážení a milí účastníci druhého ročníku České konference, děkuji vám za vaši pozornost a dávám tímto slovo moderátorovi, aby mohl uvést první bod programu dnešního dne.