Kůl v plotě

( od Přemysla Janýra )

„Vždyť my tady stojíme jako kůl v plotě,“ lamentoval Milouš Jakeš na Červeném Hrádku, když Michail Gorbačov opustil imperiální politiku SSSR ve prospěch konstruktivních vztahů se Západem a neoddanější z oddaných se pro něho stali obtížným balastem. „Degradují nás na páté šesté kolo u vozu“, lamentuje Saša Vondra v sobotních Lidových novinách, když Barack Obama opustil agresivní politiku USA ve prospěch konstruktivních vztahů s Ruskem a neoddanější z oddaných se pro něho stali obtížným balastem.

Dvacet let bezmála na den, je to náhoda? Neskonalá vděčnost Francii za porážku Rakousko-Uherska a osvobození Československa trvala bezmála na den dvacet let, než se pro Francii staly prioritou konstruktivní vztahy s Německem a neoddanější z oddaných se stal obtížným balastem. Dvacet let trvala neskonalá vděčnost SSSR za osvobození Československa a vyhnání Němců, než nám jeho tanky převálcovaly Pražské jaro. Dvacet let trvala i druhá neskonalá vděčnost SSSR za záchranu země před kontrarevolucí a za normalizaci, než nám ji nechal svrhnout sametovou revolucí. Ve čtvrtek skončilo i poslední dvacetiletí neskonalé vděčnosti USA za osvobození od sovětské totality, když nám odepřely radar v Brdech.

Pouze vděčnost Rakousko-Uhersku za ochranu před ruským a německým nebezpečím vydržela déle, zato vděčnost Velkoněmecké Říši za ochranu před vzedmutými vlnami se svého dvacátého výročí nedožila. Po páté od nabytí samostatnosti tak stojí Češi v Evropě jako kůl v plotě. A to definitivně žádná náhoda není.

Spíše než magická dvacítka stojí za zamyšlení ony tvrdošíjně se opakující vzorce české zahraniční politiky, o nichž můžeme již předem předpokládat, že mají nejvýše dvacetiletou trvanlivost a že neodvratně skončí dalším fiaskem. Poučíme se jednou, anebo se to bude opakovat neustále až do konečného rozpadu Spojených států Žižkovských?

Všech pět případů vykazuje přes zdánlivou nesouměřitelnost vnějších okolností shodné vzorce.

S výjimkou vděčnosti Říši stojí na počátku ne vždy všeobecně sdílené pocity odcizení od stávající politické reality a potřeby radikální změny poměrů. Pouze v šedesátých a zčásti v osmdesátých letech vedly ke skutečně autentickému společenskému pohybu. Zpravidla však zůstávají omezené na více či méně exkluzivní radikální elitu, která hledá a nachází podporu pro své záměry a ambice u zahraničních mocností, zatímco širší společnost ji ignoruje, odmítá či se zvědavostí, případnš sympatiemi pasivně sleduje. Tak tomu bylo u Masaryka, Beneše a Štefánika, u Emanuela Moravce a protektorátní vlády, u Beneše a londýnské exilové vlády, u Biľaka, Pragováků a Čechie a nakonec i v částech disentu.

Opět s výjimkou šedesátých a zčásti osmdesátých let dochází ke změně našich politických poměrů ne na základě organického vnitřního vývoje, nýbrž díky dramatickým vnějším geopolitickým událostem: válkám, okupacím, rozkladům mocenských bloků (k nimž můžeme počítat i současnou demontáž USA z pozice světového vůdce). Tanky nového hegemona u nás instalují „svou“ novou elitu s programem, který svou ideologickou radikálností překračuj reálná očekávání a zájmy společnosti.

Zde má svůj původ české potácení se ode zdi ke zdi, od nejdemokratičtějšího z demokratických států přes nejspolehlivějšího ze spojenců německé Říše a vzápětí nejnenávistnějšího bojovníka proti Němcům až po nejortodoxnější z komunistických a posléze i z kapitalistických režimů. Naše nové řády nevznikají evolučně, z analýzy dosavadních zkušeností, argumentů, diskuse a názorové konfrontace, z uchování osvědčeného a korektur nevyhovujícího. Vznikají diskontinuálně, revolučně, dosazené zvenčí, odstraněním všeho dosavadního, tlustou červenou čarou a novým začátkem od nuly podle radikálně triviálních pouček další nově karikované ideologie.

Zvenčí instalovaná nová česká elita se tak od počátku nachází více či méně ve stavu odcizení jak od zbytku vlastní společnosti, tak i od bezprostředního regionálního sousedství. Hegemon, který ji dosadil jí skýtá jedinou spolehlivou záruku udržení a okázalá arogance s odkazy na údajnou výjimečnost vztahů s ním jí nahrazuje pocit sebehodnoty. Svět se ovšem průběžně vyvíjí, přestože si to již zabydlené české elity odmítají připouštět. Edvard Beneš vychvaloval Locarnskou konferenci a přehlédl, že ukončila jeho výjimečné vztahy s Francií. Antonín Novotný přehlédl změny v Moskvě a protestoval proti odvolání Nikity Chruščeva, se kterým měl výjimečné vztahy. „A tohle udělali právě mně,“ lamentoval Alexandr Dubček, který měl s Moskvou výjimečné vztahy a přehlédl všechna její výslovná varování. „Teď je konec. Polsko a především Česko spadly po včerejšku z nejbližších spojenců USA mezi země třetí až páté kategorie“, zoufá si Luboš Palata, který byl přesvědčen o výjimečných vztazích s Bushem a přehlédl konec jeho éry. Vzestupu a pád hetér je ostatně v literatuře hojně zpracovávaným tématem.

Jakkoli je „zrada spojenců“ otřepaným tématem české historie, sobotní Lidovky nabízejí zcela čerstvý studijní materiál. „Američané mají morální a politickou zodpovědnost za to, že se od této klíčové dohody distancovali“, rozohňuje se zhrzený milenec Saša Vondra, aniž by ovšem od Obamy požadoval osobní konsekvence. „Kdo nás řekněme donutil zastavit spolupráci na elektrárně v Bušéhru?“ rozpomíná se nyní na utrpěná příkoří. „Budu se ptát, co za informace Američany vede k závěru, že hrozba (Iránu) je dneska nižší. Musíme po Američanech žádat vysvětlení“ slibuje, loňskou zprávu k iránskému jadernému programu zřejmě nezaznamenal a na peripetie irácké a korejské hrozby se nejspíše nikdy neptal. „Tady možná bude těžší hledat podporu pro budoucí americké žádosti o nasazení našich vojáků v zahraničí,“ vyhrožuje nyní.

Rozhovor s Vondrou a Palatovy komentáře nabízejí především hluboký vhled do zákulisí a motivů české zahraniční politiky. „Česko ztratilo výjimečnost. Navždy“, hořekuje Palata nad ztrátou „světové proslulosti“. „Nezvládli jsme ani oněch našich pět minut slávy“, vyčítá. „Byl to pokus posílit náš vliv ve vztazích s Amerikou“, objasňuje Vondra, „hraje se o to, v čích rukou skončí česká petrochemie, české plynárenství a jaderná energetika.“ Jakou souvislost má petrochemie s radarem? „Přímá asi neexistuje, ale symbolika se nabízí“.

„Musíme vzít vážně i evropskou obranu“, obrací znenadání, „Byla by chyba ještě si to rozházet se spojenci v Evropě,“ uzavírá hlavní architekt výjimečných vztahů přes hlavy evropských spojenců a čtenář nevěřícně zalapá po dechu – on pro to oslazení opravdu používá podmiňovací „by“! Co s nimi? Co s politiky, kteří jsou pro své osobní uspokojení z vlastní výjimečnosti, proslulosti, slávy, vlivu, symboliky – ale především moci - schopni diskreditovat a izolovat zemi stále novými fiasky? Historickou inspirací může být Milouš Jakeš. Jeho pocit opuštěného kůlu v plotě se výjimečně netýkal postavení země ve světě, ale postavení vládnoucí strany uvnitř československé občanské společnosti. Ta se již mezitím, podobně jako v šedesátých letech, vydala vlastní cestou i bez partají.

Článek vyšel dne 21.09.2009 též na Britských listech .