[  Vybrané příspěvky z historie Českého národa  ]

Jiří z Poděbrad

( Výňatky z knihy – Panovníci českých zemí – Vladimír Liška)

České království prožívalo od dob braniborské okupace (1278 až 1283) nejtěžší politickou a hospodářskou krizi ve své dosavadní historii. Země byla vydrancovaná a poničena dlouholetým válčením, území Čech zasáhly mohutné povodně, pole zůstávala neobdělaná, hrozil hlad a bída. Přidružila se i mezinárodní izolace, okolní feudální státy v Českém království spatřovaly jen semeniště kacířství.

Ve zbídačeném království však vyrůstal mladík, budoucí český král, který dokáže neuvěřitelné: Promění české země opět v prosperující a mocný státní celek s ústřední panovnickou vládu. V době bitvy u Lipan mu bylo čtrnáct let, zúčastnil se boje proti polním vojskům Prokopa Holého na straně jejich konzervativních protivníků a zároveň i vítězů. Jmenoval se Jiří z Poděbrad a Kunštátu.

Jiříkovo dětství (narodil se 1420) se v podstatě krylo s epochou husitských válek, jež si vyžádaly množství obětí i mezi českou a moravskou šlechtou, hlásící se k české reformaci a k Husovým idejím církevní i společenské obrody. Krutá doba zrychlovala tempo života i běh lidských osudů, v bitvách a na smrtelné choroby umírali velice mladí lidé. I Jiříkův otec Viktorin z Poděbrad, někdejší druh Jana Žižky z Trocnova zemřel v pouhých čtyřiadvaceti letech a sedmiletého sirotka se ujali jeho moravští strýcové Boček a Hynek z Kunštátu, rovněž přívrženci umírněného husitismu.

Jiřík vyrůstal v prostředí, jež formovalo jeho pozdější politické názory, patřil ke konzervativním stoupencům kališnictví, kteří v průběhu husitského revolučního a reformního hnutí získali mocenskou převahu a dospěli ke kompromisu i se svými katolickými protivníky, v jejichž čele stál mocný jihočeský aristokrat Oldřich z Rožmberka.

V Českém království došlo k patové situaci, nikdo z okolních vladařů nejevil o poničenou zemi zájem. Královské majetky si přivlastňovala šlechta a panovnická moc neměla takřka žádnou autoritu.

V Českých zemích nastalo období bezvládí (interregnum), kdy si moc rozdělily soupeřící klany kališníků a katolíků, jejichž vůdcové Hynce Ptáče z Pirkštejna a Oldřich z Rožmberka se nemohli a ani nechtěli dohodnout na perspektivním státoprávním uspořádání země. Přesto oba cítili, že potřeba zemského míru je tou nejdůležitější vnitropolitickou otázkou, bez jejíhož řešení nelze království vyvést z vleklé krize.

Nakonec se obě soupeřící strany domluvily alespoň na tom, že na České království má právo nezletilý Ladislav Habsburský, jehož matka (Alžběta – dcera po zemřelém císaři Zikmundovi), uplatňovala nárok na českou i uherskou korunu.

Zároveň se do popředí dostal Jiří z Poděbrad, byl jmenován hejtmanem východočeských kališnických držav. Skutečnou mocí, především vojenskou byl po Ptáčkově smrti pověřen čtyřiadvacetiletý Jiří, jenž měl i podporu kališnického kléru v čele s biskupem Janem Rokycanou.

Jiří z Poděbrad pak v průběhu následujících let do svých rukou koncentroval stále větší moc, kterou roku 1448 zaměřil na rozhodující boj s katolickou opozicí, v jejíchž rukou byla Praha. Šlo hlavně o kompaktáta. Faktem totiž bylo, že kompaktáta dosud nikdo nepotvrdil, smlouva o povolení kališnické církve byla uzavřena s basilejským koncilem, což římská kurie považovala jen za dočasný ústupek husitským kacířům.

Dokonale provedená vojenská operace byla zároveň rozhodujícím mezníkem v další politické kariéře pána z Poděbrad. K jeho cti nutno dodat, že převrat v Praze nebyl krvavý, k zajatým katolickým protivníkům se zachoval důstojně i velkoryse a drtivou většinu z nich dal brzy propustit. Cílem jeho politiky totiž nebyla válka, ale upevnění míru a vytváření podmínek pro tolerantní soužití kališníků s katolickou opozicí. Jiří z Poděbrad se zachoval jako prozřetelně uvažující státník, jemuž jde o jediné – vyvést zemi z vleklé politické a hospodářské krize. Nabytá moc pro něj nebyla cílem, nýbrž prostředkem k upevnění jednoty lidu dvojí víry.

Dvacátého sedmého dubna 1452 byl ve svých dvaatřiceti letech zvolen na příští dva roky českým zemským správcem. Slíbil, že bude dbát všech zemských práv, zákonů i zájmů státu a bude spravedlivým vladařem kališníků i katolíků bez útisku jedněch či druhých. Svou moc skutečně využil ke zklidnění domácích poměrů a rozvážnou politikou nastolil v Čechách éru hospodářské konjunktury.

Čekal ho ještě jeden důležitý úkol – ukončit pohnuté krizové období bez krále. Ve Vídni se Jiří ocitl tváří v tvář plavovlasému chlapci, který se měl stát novým českým králem, a složil mu hold jako budoucímu vladaři. Dvacátého čtvrtého října 1453 přijel teprve třináctiletý Ladislav Habsburský konečně do Prahy a po čtyřech dnech byl ve Svatovítské katedrále korunován českým panovníkem.

Zatím to však byla spíše jen hra. Čechy sice měly svého krále, ale skutečnou mocí disponoval Jiří z Poděbrad, kterého nový panovník potvrdil ve funkci zemského správce na dalších pět let. Jiří v něm brzy spatřoval věrného přítele, s nímž v královském dvoře, vybudovaném za Václava IV. Na Starém Městě dokonce učil česky a velice si přál, aby mladičký král skutečně poznal Prahu, o které dosud ve Vídni slýchal, že je to město kacířů.

Ladislav Habsburský 27. září 1457 se podruhé objevil v Praze. Tady se také měla uskutečnit chystaná králova svatba s francouzskou princeznou Magdalenou a spojenectvím Francie s česko-rakousko-uherským soustátím se obě země mohly stát rozhodujícími evropskými mocnostmi dvou katolických králů. Svatba se však nekonala. Po pětapadesáti dnech mladý král v Praze zemřel.

Katolicismus a kališnictví byly v Čechách jedinými uznávanými náboženstvími, jež nebyly v rozporu s ustanovením kompaktát. Jiří jednoznačně prokázal, že kompaktáta jsou pro něho závazná, žádné další věroučné spory nebo názorové odchylky nepřipustí a s jejich nositeli bude jednat zcela nemilosrdně jako s kacíři. Svá předsevzetí o dodržování zemských zákonů myslel naprosto vážně, plnil to, co od něj očekávalo kališnické i katolické panstvo. Pro ještě nedávno se svářící strany se stal důvěryhodným politikem.

Kališnické i katolické panstvo zvolilo Jiřího za nového českého krále ve vzácné shodě, Jiří opět dokázal, jak skvěle ovládá umění diplomacie.

Sedmého května se konala v chrámu sv. Víta slavnostní korunovace, o den později byla českou královnou korunována i Jiřího manželka Johana z Rožmitálu. Skutečnost, že korunovační obřad celebrovali dva uherští katoličtí biskupové, poukazovala na to, že nový král je příznivě nakloněn i katolíkům, ačkoli byl vyznáním kališník.

Papež Pavel II. kontroval v prosinci 1465 tím, že Jiřího z Poděbrad veřejně vyobcoval z církve a prohlásil ho za sesazeného. Papežova klatba nad českým králem měla dát české katolické opozici dostatečný motiv k ozbrojenému odporu proti Jiřímu.

Roku 1467 vypukla v českých zemích válka a Jiřího čekaly nejtěžší chvíle královské vlády. Papež proti němu souběžně vyhlásil křížovou výpravu, do jejíhož čela postavil uherského krále Matyáše Korvína. Domácí katolický odboj se tak spojil s křižáckým tažením cizáků, kteří překročili české hranice a přes Moravu mířili do Čech, podporováni oddíly domácí katolické šlechty, která měla od papeže Pavla II. Mandát k válce s kališnickými kacíři.

Síly obou panovníků byly vyrovnané. Proto český král zvolil vyčkávací taktiku. Dokončil manévr pro obklíčení a pak čekal, jak Korvín zareaguje. Ustoupit zpět na Moravu Matyáš nemohl bez boje, při hrozícím obklíčení bylo jisté, že by střetnutí nevyhrál. A tak českému panovníkovi nabídl jednání mezi čtyřma očima. Jiřího dobře znal, věděl, že dává přednost vyjednávání před krveprolitím.

Výsledkem rozhovoru obou panovníků bylo uzavření příměří a Matyášův slib, že bude žádat u papeže zachování kompaktát, což byl hlavní předmět sporů římské kurie s českým králem.

Dopadlo to jinak. Matyáš Korvín dobrou vůli k řešení všech konfliktů s českým vladařem jen předstíral, další jednání zmařil a 3. května 1469 se nechal v Olomouci katolickým panstvem zvolit novým českým králem, maje za sebou i papežovo požehnání.

Jiří z Poděbrad vyhlásil Matyášovi válku a souběžně zahájil jednání s polským králem Kazimírem Jagelonským o možnost nástupu jeho syna Vladislava Jagellonského na český trůn.

Je tragické, že Jiří z Poděbrad, hlasatel míru a mírových řešení konfliktů mezi křesťanskými vladaři, musel na sklonku svého života podstoupit krutou zkoušku války, jíž chtěl království ušetřit. Je úctyhodné, že již těžce nemocný král čelil válce s proradným uherským panovníkem s otevřeným hledím.

Tělo měl ochrnuté, ale ruce a mozek fungovaly, do posledních chvil zůstal při jasném vědomí a vyřizoval panovnickou agendu. Zemřel 22. března 1471 a s ním i jeho sen o vybudování národního centralizovaného království. Jeho nástupcem se v Čechách stal teprve patnáctiletý Vladislav Jagelonský, zatímco vedlejší země Koruny české za svého nového panovníka uznaly Matyáše Korvína. Ten roku 1490 zemřel a uherští stavové zvolili svým králem Vladislava Jagellonského, jenž tak vytvořil česko-uherskou personální unii, trvající až do roku 1918.

Náboženský smír byl v Čechách po smrti krále Jiřího ohrožen, ale roku 1485 se konečně katolíci s kališníky na smíru dohodli a obě strany podmínky dodržovaly. To znamenalo konec domácích náboženských válek.