Host 1. ročníku ČESKÉ KONFERENCE: Mgr. Petr Vogeltanz (1982)

Mgr. Petr Vogeltanz vystudoval pedagogickou fakultu v Českých Budějovicích, rok působil jako manažer vzdělávání v Nadaci pro rozvoj architektury v Praze, poté nastoupil jako učitel přírodopisu a tělesné výchovy na základní školu ve Vimperku, v současné době pracuje v centru ekologické výchovy v Českých Budějovicích.

* * *

Na 1. ročníku České Konference Mgr. Petr Vogeltanz vystoupil s příspěvkem na téma:

„Ekonomická krize jako krize hodnot společnosti“, s podtitulem: „A co krize, dá se jí předejít?“.

„Ekonomická krize stejně jako krize organismu při nemoci je krizí hodnot, morální krizí. Přičemž nemoc těla je krizí na úrovni jednotlivce, důsledek toho, že se jeho směr odchýlil od stavu harmonie uvnitř sebe, a krize ekonomická je krizí společnosti, důsledek odchýlení se jedinců od stavu harmonie vně sebe uvnitř společnosti. Obojí je důsledek odcizení se a popření pravdy.“

* * *

Příspěvek Mgr. Petr Vogeltanze,

který spolu s MUDr. Vladimírem Vogeltanzem přednesl

na mezinárodní konferenci „Výchova ke zdraví a kvalita života II“

(Hluboká 8. - 10. října 2009)

na téma:

ETICKÉ VZTAHY - PODMÍNKA PŘEŽITÍ NA ZEMI

Základem prevence sociálně patologických jevů ve společnosti je umění všech „vychovatelů“ být důslednou adekvátní zpětnou vazbou (AZV) svému okolí. Naučit se schopnosti ovládat své emoce a obranné mechanismy ega, které nás nutí lpět na svých „pravdách“ a zvycích, a na druhé straně prohloubit schopnost svému okolí upřímně a aktivně naslouchat. Naučit se přistupovat k životu, okolí i sobě samému s láskou, úctou a respektem. To je základem pro schopnost pěstovat čisté vztahy. Můžeme rovněž mluvit o dozrání člověka, o nabytí jeho vnitřní vyrovnanosti a o jeho zralém vlivu na okolí.

Dítě, kterému se dostává kontinuálně AZV ze všech stran, vyrůstá k otevřenosti, bdělosti, přirozené tvořivé aktivitě a ochotě i touze se vyvíjet a růst. Přijímá život a spolupráci v něm jako normu a s tím i spoluzodpovědnost za utváření lepší reality.

Naopak dítě, které nežilo v prostředí AZV, kdy mu okolí bylo nedůslednou anebo neadekvátní zpětnou vazbou, nemá důvod svému okolí plně věřit (natož mu důvěřovat) a snadno pak změní své vnímání pravdy tak, aby v něm nevyvolávalo ontologickou úzkost a nejistotu, tj. popře a vytěsní nedůvěryhodné části své reality, pravdu před sebou zatají. Upíná se pak k narcistickému vnímání světa a k předkládané realitě konzumní či virtuální. A stává se na ní závislé. Popřelo svou upřímnou pravdivost a stává se egocentrické, lhostejné, okolí ignorující, popř. ignorující i své vlastní potřeby a přání. Své omyly si ovšem odmítá přiznat a dogmaticky na nich trvá, což nezůstává bez následků.

Dítě, které se vyvíjí přirozeně, potřebu před pravdou kličkovat nemá, a proto směřuje přirozeně ke zdraví a plnosti života. Nebojí se vlastních chyb, přijímá je a spontánně se učí s nimi pracovat. Nebrání se kritice okolí, neboť ji nevnímá jako sebeohrožující, přijímá ji jako přirozenou. Neučí se žít v obraně či vzdoru, ani manipulovat okolím a obelhávat okolí i sebe, neboť v tom nehledá záchranu. Neupíná se k závislosti na své pravdě, nemá potřebu svou pravdu slepě hájit, protože nemá potřebu bránit své ego a chránit tak „své poslední jistoty“. Nehledá výmluvy ani se neuchyluje k úniku do „náhradní“ reality. Naopak je ochotno spontánně pravdivě růst a jednat podle svého čistého svědomí, plně využívat celý svůj potenciál.

Také se nechová lhostejně ke svému okolí, neboť je přijímá za součást sebe samého, součást své reality. Odtud se odvíjí jeho vztah k sobě samému, ostatním lidem i životnímu prostředí.

Schopnost každého z nás být druhému AZV a naše ochota ji též od okolí upřímně vnímat, přijímat a jednat podle toho je tím hlavním, čemu se máme v životě naučit. Od toho se odvíjí směr všech našich aktivit a jejich pozitivní či negativní důsledky.

Chceme-li připravovat budoucí vychovatele popř. děti k AZV jako základu zdravých vztahů, musíme si uvědomit, že to není pouze otázkou vzdělání a rozumu, ale i prožitku, citu, empatie, morálně-volních vlastností, emoční i spirituální inteligence. Nejen otázkou samotné teorie, ale i živé praktické zkušenosti. Tu je nutné prožít a ztělesnit.

To znamená především mít (či udělat si) na výchovu dětí a kultivaci vztahů obecně prostor a čas. Proč ho nemáme? Proč nemáme čas na své vztahy a na své děti? Kdo nebo co nám brání být šťastně spolu? Není problém v samých základech společenského systému, orientovaného primárně na ekonomickou prosperitu a růst růstu a odvádějícího naši pozornost od základních potřeb – sociálních, zdravotních, ekologických? Co se stalo s našimi prioritami a s naším systémem?

Tržní systém založený na extrémní úzké specializaci, na nutnosti jednotlivců dlouhodobě pracovat odděleně od ostatních za zavřenými dveřmi vede nejen obecně k odcizení lidí od sebe navzájem, ale hlavně k odcizení rodičů vlastním dětem a dětí rodičům. Tím je narušený výchovně-vzdělávací systém od samotného základu.

Co s tím můžeme dělat? Nadále se pasivně přizpůsobovat požadavkům tržního systému a dodatečně napravovat vznikající neduhy, anebo přesměrovat naši pozornost na prevenci, postupně vyřazovat patologické mechanismy systému a společně najít cestu od umělého odcizeného k tomu, co je přirozené, zdravé a v životě skutečně důležité.

Byť se tato otázka zdá být směrována spíše politikům než pedagogům, zabýváme-li se otázkami výchovy ke zdraví, vidím její nastolení jako zásadní.

…Prozatím se můžeme ptát sami sebe zda chceme jako jednotlivci i jako společnost (a hlavně jako zodpovědní rodiče) stále směňovat naše individuální i rodinné hodnoty, kvalitu svých vztahů i života… za finanční zisk (Který je z určitého úhlu pohledu navíc ziskem sporným nebo jen dočasným). – Neexistuje pro nás a naši společnost nějaká smysluplnější cesta – cesta ke zdraví, radosti, lásce i ekonomické prosperitě zároveň! Hledat cestu je první krok, dalším je pak přeměna společenských zvyklostí, ekonomických vztahů a systému organizace celé společnosti.

Na závěr mohu konstatovat:

To, co životu dodává „živý smysl“ a učí zdravému soužití je hlavně čas trávený společně, vzájemnou živou pracovní i nepracovní aktivitou dětí s dospělými či obecně mezi jednotlivci navzájem, tzn. čas, ve kterém lidé spolu sdílí jak společnou činnost, tak i její záměr a cíl, jakož i životní radosti a starosti.

„Sdílet život“, to je to, oč tu běží, _ to, čemu je nutné naše děti učit _ a učit tomu „znovu“ i nás samotné!

http://www.etikoterapie.com/?show=clanky_19