Reportáž z 2.ročníku České Konference (2010)

1. DEN

Českou konferenci zahájili v páteční dopoledne její hlavní iniciátoři, pan Aleš Svoboda a pan Jaroslav Sýkora, slovy o tom, čím Česká konference není a nemá být, jakož i o tom, jaké cíle by měla naplnit. Přednášející ani účastníci ČK by se neměli snažit přesvědčovat druhé o určitém světonázoru, ke kterému v životě na základě svých individuálních zkušeností dospěli, a tvrdit, že on je ten jediný správný. Naopak: neměli bychom hledat to, co nás rozděluje, nýbrž to, co nás spojuje, a na tom chtít stavět. Každý z nás má dle svého stupně zralosti vydat ze sebe to nejlepší – plody svého celoživotního hledání a úsilí, abychom jimi obohatili ostatní a přispěli k našemu společnému vzestupu. Je třeba navázat na duchovní odkaz našich význačných historických osobností a vytvořit následováníhodné vzory čestnosti a ušlechtilosti všude tam, kde právě žijeme, aby se tyto hodnoty opět staly žádoucími a uznávanými v řadách široké veřejnosti. Česká konference byla rovněž zahájena výstižnými slovy J.A.Komenského, v jejichž duchu se celé setkání neslo: „V jednotě síla, v rozdílnosti svoboda, všude pak tolerance a láska.“

Po úvodních projevech byl všem zúčastněným promítnut nejnovější český dokumentární film „Pár minut“ s autentickými výpověďmi o prožívání stavu tzv. klinické smrti. Společným rysem všech zachycených výpovědí bylo následné uvědomění si pomíjivosti všech materiálních hodnot, za nimiž se dnes lidé většinou honí, zatímco za hranicí našeho pozemského života přetrvají jako jediné hodnoty našeho ducha a jeho citového prožívání, ležící především v oblasti mezilidských vztahů.

Na promítnutý film navázal pan Juraj Lajda, generální tajemník Univerzální federace míru, s přednáškou na téma „Život po smrti“. Za největší omyl v historii lidstva označil odluku vědy a náboženství, víry a rozumu. Na nesčetných příkladech doložil, že i mnozí významní filozofové a vědci věřili v posmrtný život. Toto přesvědčení se stalo i základem celé západní kultury od dob Platona. Žel, v současné době je za určující považován tzv. osvícenský názor a pěstuje se tzv. kultura nevíry, filozofie redukčního materialismu, kdy je vše redukováno na hmotu, čímž je značně zužováno vnímání reality. Je tedy třeba argumentovat proti stávajícímu světonázoru jeho vlastními prostředky, tudíž rozumově. K argumentům potvrzujícím existenci ducha – jako pramene hodnot a smyslu života – patří právě zážitky blízkosti smrti, poznatky moderní fyziky a biologie, ale i praktický přínos pro morálku, společnost a náš osobní život. Pan Lajda vyjádřil své přesvědčení, že život na Zemi je přípravou pro život věčný, a proto bychom měli smysluplně prožít dny, které máme k dispozici, žít dobře. Za věčnou hodnotu považuje pravou lásku, v níž bychom všichni měli žít, abychom dosáhli věčného života – je zapotřebí revoluce srdce.

Dále pohovořil například pan Petr Skořepa o přírodním stavitelství, o projektech tzv. soběstačných, pasivních domů, které mají většinou kruhový půdorys a jsou stěhovatelné.

Spisovatel pan Antonín Mareš hovořil ve přednášce nazvané „Kudy a jak dál ve střední Evropě?“ o specifičnosti českého národa, o současné vládě zájmových skupin (oligarchii), kdy ušlechtilé hodnoty upadají ve prospěch lidí majících postavení a majetek. Uvedl však také, že největší tma je před rozedněním a mnohdy je potřeba sáhnout si na dno, abychom se od něho mohli odrazit nahoru. Zmínil se též o panu Tomáši Baťovi, který naplňoval v praxi heslo „rovnost, volnost, bratrství“, jako člověk moudrý a obětavý. V současné době vstupujeme do období, kdy my sami budeme tvořit a naplníme heslo spolupráce a souznění.

V kulturním programu vystoupila herečka paní Gabriela Filippi, která za klavírního doprovodu pana Jaroslava Krčka přečetla jímavá slova od Jana Amose Komenského z Kšaftu umírající matky Jednoty bratrské, v němž se Komenský loučí s národem a zároveň vyjadřuje víru a naději, že se český a moravský lid chopí odkazu Jednoty a postará se o lepší budoucnost.
Z tohoto díla pocházejí známá slova: „Vláda věcí tvých k tobě se zase navrátí, ó lide český!“, jež byla zpívána v písni Marty Kubišové během listopadové revoluce v roce 1989.

Pan Emil Páleš, představitel sofiologie, promluvil o našem „pro forma“ demokratickém systému, měnícím se na oligarchii či plutokracii (vládu bohatých a podsvětí). Žijeme spíše karikaturu svobody, založenou na názoru, že všichni lidé jsou si rovni. Lidé však nejsou stejní, jsou na různém stupni duchovní vyspělosti a ne pro všechny druhy lidí je vhodný stejný rozsah svobod. Práva by neměla být oddělována od povinností a svoboda od zodpovědnosti. Zazněl návrh, aby se lidé sami zařadili do příslušného stavu, kdy vyšší stav by vyžadoval větší zodpovědnost a přísnější tresty. Je třeba, aby se kodex cti stal opět živým pojmem.

Na tento projev navázal spisovatel pan Radim Lhoták s tématem „Od neofeudalismu k organickým společenstvím“. Dle jeho názoru se jako organické společenství chová jen současná hospodářská, kulturní a finanční elita, zatímco ostatní jsou jen masou jedinců, neschopných dožadovat se svých práv. Jenže na rozdíl od feudalismu tato vládnoucí vrstva není vidět, což ji do určité míry zbavuje odpovědnosti a jakýchkoli skrupulí. I přes poměrně pesimistické závěry ohledně východisek ze stávající situace zmínil pan Lhoták Epiktétova slova: „Neusiluj o nic, co není v tvé moci.“ Jelikož jediné, co je v naší moci, jsme my sami, leží zde také východisko – začít sami u sebe a svým příkladem ovlivňovat své okolí.

Pan Tomáš Boněk si připravil řeč nazvanou „Odkud a kam cesta uchem jehly“, v níž pohovořil o vývoji společnosti za posledních 150 – 200 let: o rozvoji techniky a přílivu lidí do měst, o zveřejnění Darwinovy knihy o původu druhů, díky níž se „Adam v Ráji stal přes noc šimpanzem“ a člověk se začal vidět jen jako dokonalejší zvíře. Spolu s teorií boje o přežití a práva silnějšího, na jejímž základě se začaly vysvětlovat všechny přírodní děje, se tato filozofie stala základem tzv. sociálního darwinismu. Převážila pověstná „neviditelná ruka trhu“, vedená lidským sobectvím a sebestředností, kdy je kapitalismus udržován v pohybu díky egoismu lidí. Ve svém projevu pan Boněk zmínil tzv. sedm sociálních hříchů, jak je zformuloval Mahátma Gándhí: „politika bez zásad, hospodářství bez morálky, blahobyt bez práce, výchova bez charakteru, věda bez humanity (lidskosti), požitek bez svědomí a věrovyznání bez oběti“. Pan Boněk vyslovil nutnost osvobodit se ze společenství a postavit se na vlastní nohy, jakož i naději, již vkládá do postupně vznikajících ostrůvků lidí, kteří si uvědomují stav světa a začínají se spojovat tam, kde žijí. Již není cesty zpátky, jediná cesta vede kupředu, skrze individualitu a její rozhodnutí. Svůj projev zakončil pan Boněk recitací básně „Měj úctu k lidstvu, které zříš“ od Friedricha Hebbela.

Páteční sérii přednášek uzavřel zahraniční host – pan Murphy Tim Wallace, který nám hned v úvodu vysvětlil rozdíl mezi duchovností/spiritualitou a náboženstvím. Pravá duchovnost je jako pramínek vody pramenící na vrcholku hory, který osvěžuje a posiluje vše, s čím se setká, kdežto náboženství je jako člověkem vyrobené potrubí a – jak víme – setká-li se voda s člověkem, odtéká znečištěná. Pan Wallace nám doporučil: „Máš-li pochybnosti, jdi k prameni.“ Poukázal na to, že máme žít v přítomnosti, tady a teď, a že se můžeme učit vše o Pravdě z přírody: „Každý list je slovo o Bohu, každá větvička je stránka o Bohu a každý strom je kniha o Bohu.“ Také nás vyzval: „Chcete-li lepší svět, jděte do skutečného světa a buďte lepší. Malé ostrůvky vědomých lidí se pak rozrostou v kontinenty. … Chovejte se bratrsky, spravedlivě a pravdivě.“ Když uděláme něco dobrého a druhý nám bude děkovat, řekněme mu: Neděkuj, pošli to dál. „Radujme se z toho, co nás spojuje, važme si toho, co nás odlišuje, a bojujme proti tomu, co nás rozděluje.“ Toto je ve zkratce poselství sympatického pána z Irska naší zemi a jejím občanům.

2. DEN

Na úvod sobotního programu jsme nejprve vyslechli ze záznamu vzkaz pana Zdeňka Mahlera, jednoho z hlavních iniciátorů a podporovatelů České konference. Pan Mahler nám dal za příklad život Komenského, který – ač stíhán mnoha útrapami – se nikdy nevzdal a nepřestal věřit. Zdůraznil, že je třeba přikročit od slov k činům, aby se poznaná Pravda stala skutkem. Dále se zmínil o prvním českém prezidentovi, panu T. G. Masarykovi, a jeho „revoluci hlav a srdcí“. Vyzdvihl, jak je důležité hlásit se k nenásilí, toleranci a rozšiřovat zónu lidskosti. Naším úkolem je vytvořit v zemi ovzduší, v němž není slušné a přijatelné chovat se sobecky a nezodpovědně, vnuknout lidem vědomí toho, co se má a co se nesluší. České konferenci hlavně popřál, aby byla slyšet – v což všichni niterně doufáme.

Po krásných úvodních slovech nám herec pan Lukáš Hlavica četl z odkazu T. G. Masaryka, v němž se soustředil hlavně na poznání Pravdy, k němuž nám pomáhají dvě vodítka: opravdovost a schopnost přiznat svůj omyl či přijmout názor lepší, a rozum – věcná a přesná, objektivní kritika. Chybou je, že měříme život podle délky, ne podle velikosti. Myslíme na to, jak ho prodloužit, nikoli jako ho naplnit. Nesmrtelnost plyne z hodnoty a naplněnosti života. Člověk by měl žít v souladu s Boží vůlí. Zmíněno bylo i poselství Ježíšovo – které nebylo pro nebe, nýbrž pro všední život na Zemi – zdůrazňovalo mravnost a lidskost.

Pan Jan Tamáš, předseda Humanistické strany, hovořil o tom „Kudy a jak dál?“ Cesta kupředu, ven z neudržitelné situace, bude cestou změn. A my jsme ti, kdo má zodpovědnost za osud naší Země. Opět byla zmíněna vláda nadnárodních korporací, které vlastní média a jejich prostřednictvím manipulují s lidmi. Lidé v médiích nefiltrují to nejdůležitější pro příjemce, nýbrž to, co přinese větší zisk, senzaci a sledovanost. Nástrojem zájmových skupin jsou i politické strany, které za odměnu dostávají finanční podporu a prostor v médiích, díky nimž se dostanou do Parlamentu a tvoří zákony. Měli bychom usilovat o to, aby se moc rozhodování zase vrátila do rukou lidí a vznikla skutečná, přímá demokracie, vláda lidu. Můžeme pomocí elektronického hlasování rozhodovat o nedůležitých věcech (miss ČR, Superstar apod.), tak proč nevolit touto cestou i své politiky? Všechno by mělo být předmětem diskuse a elektronicky by se mělo hlasovat o konkrétních zásadních otázkách – např. přijetí cizí měny, zapojení do vojenských misí apod. Měli bychom přestat sledovat hlavní média (TV, rádio, tisk) a začít se aktivně pídit po informacích na internetu. My máme rozhodovat o tom, které informace se ke mně dostanou a které ne. Vše je však třeba postavit především na osobním růstu.

Pan Přemysl Janýr ve svém projevu nazvaném Kocovina vyzdvihl potřebu vyšší míry identifikace s druhými, s vlastním národem. V současné době prožíváme spíše zklamání odcizení. Doporučil nám sledovat Britské listy, které již 15 let vycházejí občanskou svépomocí. Pan Jan Čulík zdůraznil nutnost zlepšení školství a sdělovacích prostředků, kultivace jazyka, vytvoření alternativních informačních služeb na internetu, tzv. networking = systém spolupráce občanů za určitým cílem.

Pan Vladimír Ondruš, host ze Slovenska, se zaměřil na vývoj v posledních 20 letech, kdy kritizoval dnešní „společnost zábavy bez zodpovědnosti a povinností“, kriminalizaci státní bezpečnosti a „posedlost lustračními dokumenty“.

Pan Jiří Schlimbach z OS Reforma společnosti odpověděl na otázku v názvu svého příspěvku „Potřebuje naše společnost změnu?“ kladně. Naši společnost ohodnotil jako nemocnou penězi, které znamenají moc a staly se jakousi modlou společnosti, smyslem života většiny obyvatelstva. Ekonomie je vydávána za přírodní vědu a zatím je to jen systém okrádající většinu lidí ve prospěch majetné menšiny. Pan Schlimbach nám vysvětlil, jak funguje současný finanční systém – s cílem zadlužit národ, prohloubit sociální rozdíly ve společnosti. Mile nás překvapilo, že již existuje celý alternativní vypracovaný systém, v němž jsou peníze jen prostředkem směny a majetkem celé společnosti a v němž by byly znemožněny veškeré spekulativní finanční operace. Za základní pilíře, na nichž je třeba stavět naši společnost, pan Schlimbach označil: solidaritu, symbiózu, svobodu, volnost a rovnost.

Paní Iva Tereza Grosskopfová zdůraznila význam krizí, které nám umožňují poznání sebe sama a vedou tak k vnitřní stabilitě. Zkonstatovala, že většinou plýtváme časem – vymýšlíme si spoustu činností a nakonec nemáme čas na nic. 20% vynaloženého času by mělo přinést 80% výsledků, ale zatím je tomu naopak. „Poznej sám sebe, udělej si pořádek ve svém životě.“ Čas na to, abychom přehodnotili svůj život, nám většinou přináší až vážná nemoc, která znamená zastavení. Dříve měl podle Voltaira lékař pouze „zabavit pacienta, než jej vyléčí příroda“. Velice důležité jsou naše myšlenky, neboť tvoří naši realitu a tím i naši budoucnost. „Pokud chceš odstranit něco ze svého života, odstraň to ze své mysli.“

Pan Martin Valentovič, rovněž host ze Slovenska, mimo jiné upozornil na nárůst kriminality, populismus ve vládě, chybějící vzory morálky ve společnosti, manipulující reklamní kampaně, „workoholismus“ na straně jedné a nezaměstnanost na straně druhé, na snahy o získání výdobytků vedoucích k co největší pohodlnosti či na nákladovou „optimalizaci“, která vede ke snížení nejen ceny, ale i kvality výrobků, a v neposlední řadě na stále častější přírodní katastrofy, které nám mají být varovným signálem.

Bylo velmi potěšující a občerstvující setkat se též s uvědomělým a čestným právníkem v osobě pana Jiřího Plicky, který se zabýval „Praktickou aplikací práv a povinností občana“ - tím, jak dosáhnout lepší společnosti. I on zdůraznil provázanost práv s povinnostmi a nutnost, aby všechny zákony a všechna nařízení byly v souladu s Ústavou ČR, jejíž součástí je Listina základních práv a svobod – je dobré si Ústavu zakoupit a zorientovat se v ní, abychom se dokázali zastat svých práv. Je třeba též využívat síly myšlenky a spojit se.

Pan Pavel Lehký si vybral za téma svého příspěvku komunikaci a vtipným způsobem nám vylíčil, jak jsou menší národy v Evropě jazykově diskriminované a kolik peněz se ročně investuje do jazykových kurzů (jedná se o částku 105 – 135 miliard euro ročně). Angličtinu označil jako mezinárodní jazyk za krajně nevhodnou, jelikož je to stále jazyk národní, zvýhodňuje rodilé mluvčí a postupně by jeho užívání vedlo k jazykové kolonializaci. Pan Lehký navrhl zavést jako hlavní komunikační jazyk v Evropě esperanto, které má velmi jednoduchá pravidla, dá se snadno vyslovit a také osvojit. Za účelem užívání evropského jazyka vzniklo OS E-Lingvo.

Následně vystoupil pan Jiří Marvan, známý bohemista působící na pražské Univerzitě Karlově, a pohovořil na téma „Mateřský jazyk“, v němž uvedl zajímavé názory studentů bohemistiky na naši rodnou řeč. Někteří uvedli, že mateřský jazyk je součástí nás samých, naším domovem. Jazyk je spolutvůrcem hodnot a měli bychom o něj pečovat. Čím lépe jej ovládneme, tím lépe se můžeme naučit cizí jazyk. Český mateřský jazyk by se měl dostat pod ochranu a mnohé pojmy by měly být narovnány.

Poté jsme vyslechli projev pana Petra Hradila z olomoucké iniciativy Trojčlennost v sociálním organismu – občanská cesta ke svobodě na téma „Nadělme si svobodu“. Heslem zmíněného občanského sdružení je „Nedejme se nikým a ničím na světě odradit od hledání způsobu, jak se o své štěstí postarat sami.“ Klíčem k nalezení tohoto štěstí je převzetí odpovědnosti za náš život do vlastních rukou. Pilíře TSO jsou Ústava TSO, Občanská smlouva a Stanovy hospodářské organizace TSO. Snaží se prosazovat politiku, kulturu a ekonomiku zdola. Pan Hradil uzavřel svou řeč citací z TGM: „Každý vážný problém vyžaduje myšlenku na jeho řešení. … Požaduje se aktivní přístup k řešení a duch spolupráce.“

Pan Tomáš Pfeiffer nazval svůj příspěvek „Staň se člověkem“. Zdůraznil v něm rovnováhu rozumu a citu, myšlení racionálního a imaginativního, jako základ moudrosti. Chceme-li změnit svět, musíme nejprve změnit sami sebe. Buďme aktivní a zamýšlejme se nad důsledky svých činů – vše, co vykonáme, se k nám vrací. Je třeba začít tam, kde jsme, s pokorou a poznáním „vím, že nic nevím“. „Stačí jen chtít, nasměrovat se, mít upřímnou snahu.“

Paní Alžběta Šorfová z internetové televize Cesty k sobě si vybrala téma „Duše/duch národa“. Pověděla nám, že je nutné propojit vnitřní krásu s vnější, soukromý život s životem společnosti, národa. Zdůraznila naše propojení s celkem – jak se má celek, mám se i já – a zodpovědnost jak za sebe, tak i za celek. Někteří cizinci u nás Čechů vnímají, že máme velké dary – obrovskou vnitřní sílu, ale zároveň nízké sebevědomí, nedostatek sebeúcty – na tom bychom tedy měli zapracovat. „Vážit si jeden druhého, semknout se a jít cestou svobody.“ Je třeba politiků, kteří vládnou i srdcem a duší a mají rádi lidi, což lidé rychle vycítí. Etapa transformace začíná odspodu – všichni se nyní očišťujeme – od nízkého sebevědomí, od negativního přístupu k životu, odkládáme masky. Měli bychom říci, co si myslíme, ale s citem a láskou. Láska jde se svobodou ruku v ruce. „Svobodný člověk je ten, kdo žije v Pravdě a má možnost dávat ji najevo.“ Vnímejme se jako plnohodnotné bytosti – nejen tělo, ale i duši a ducha. Cesta k sobě je zároveň cestou k celku. Blíží se doba, kdy každý bude sám sebou a bude celku prospívat. Duše českého národa v současné době vypadá ubitě a smutně; duch národa je sice silný, velmi duchovní, ale prozatím nevyužitý.

Pan Antonín Baudyš hovořil na téma „Astrologie, nové paradigma, Nová Země“. Nejprve nám vysvětlil, čím se astrologie zabývá – zkoumá souvislosti dění ve vesmíru s tím, co se děje na Zemi. „Jak nahoře, tak i dole. Vše, co se děje a co existuje, je propojeno. Lidé, zvířata, události, myšlenky… Vše, co se děje, děje se v cyklech. Každý cyklus má svůj začátek, střed a konec.“ Existuje zákon analogií (podobností) a akauzální synchronicity, neboli podobné přitahuje podobné a podobné věci se dějí současně. Z hlediska astrologie lze předvídat osud člověka jen tehdy, je-li viděn jako součást větších celků, cyklů. „Budoucnost povstává z minulosti na základě rozhodování v přítomnosti.“ Důležité situace jsou v našich životech již dány, ale naše silná vůle, která činí rozhodnutí, je může silně ovlivnit – v každé situaci se můžeme svobodně rozhodnout a od toho se pak odvíjí řada dalších událostí. Pan Baudyš nás také povzbudil slovy: „Budoucnost patří těm, kteří jsou mimo přízeň dneška.“

Následoval projev pana Tomáše Hradila, místopředsedy Hnutí Brontosaurus, na téma občanské společnosti a různých iniciativ, kdy bylo díky spolupráci lidí zlepšeno konkrétní životní prostředí – zasazeny stromy, zrestaurována kaplička apod.

3. DEN

V samotném úvodu nedělního, již posledního, dne 2. ročníku České konference nás čekalo krásné koncertní vystoupení dětského žesťového souboru z pardubické Lidové školy umění pod vedením pana Rudolfa Dvořáka, které občerstvilo našeho ducha a celému nedělnímu dni dodalo vskutku slavnostní nádech. Vzápětí však následovalo nemilé překvapení – dozvěděli jsme se, že v sobotu večer vyhořela ubytovna, kde byl ubytován i jeden z přednášejících, a mnozí ukrajinští dělníci přišli o veškerý svůj skrovný majetek. Následně se mezi účastníky ČK zvedla vlna projevů solidarity – mnozí věnovali finanční příspěvek na pomoc postiženým tímto neštěstím. Pořadatelé ČK vyslovili svůj nesouhlas s jakýmkoli násilným jednáním, které působí druhým bolest a utrpení. Právě tato událost nás posílila v přesvědčení, jak důležité je pokračovat v programu České konference a domluvit se na cestách, jak takovýmto problémům ve společnosti čelit. Velkým povzbuzením nám byla slova, jež jsme opět směli vyslechnout z úst pana Zdeňka Mahlera – ač ze záznamu, jeho slova zněla velmi naléhavě a vytvořila jakýsi most mezi onou smutnou zprávou a dalšími příspěvky.

Prvním z nich byla řeč pana Petra Vogeltanze, který označil ekonomickou krizi za krizi hodnot společnosti. Je paradoxní, že se nejvíce obáváme krize ekonomické, zatímco žijeme v krizi osobní, sociální a ekologické. Změna systému je nutností, neboť již „nefungujeme jako skupina lidí, ale jako skupina rakovinných nádorů“. Měli bychom získat prostor a čas na vlastní aktivní život a osobní růst a zbavit se umělé zaměstnanosti, kdy děláme něco jen proto, abychom se uživili, aniž by nás to naplňovalo. Co se týče práce, vždy máme na výběr mezi spoluprací a konkurencí. „Naše planeta není na náš pracovně konzumní styl připravena, je na nás, abychom jí pomohli.“

Paní Marie Vodičková z Fondu ohrožených dětí, který prosazuje také rodinnou alternativu ústavní péče zvanou Klokánek, upozornila na případy nespravedlnosti a bezpráví páchané na dětech přílišným lpěním na liteře nesprávně zformulovaného zákona (například sveřepé uplatňování práva dítěte vídat se s oběma rodiči, když je jeden z rodičů prokazatelně zneužívá apod., vedoucí až k zákazu styku s druhým rodičem).

Pan Miroslav Matouš si letos pro svůj projev vybral téma „Soběstačnost obcí“ a zavzpomínal na svá mladá léta a na to, jak tehdy vypadal život na vesnici. Hromadný přesun lidí z venkova do měst měl dopad hospodářský, etický (znehodnocení zvířat na pouhou potravu) a pedagogický (odloučenost dětí od přírody – zblízka vnímanou přírodu nelze nahradit žádnými pomůckami). Kultura lidového umění vzniká z úzkého soužití člověka s přírodou, dnešní venkov však dnes přejímá výplody města a jeho způsoby, a tak je kulturně neplodný. Kultura je převálcována ekonomickým imperialismem. Život je nahrazován tím, co je bez života, což má samozřejmě i zdravotní důsledky. V dnešní době dochází ke ztrátě soběstačnosti, která je nahrazena závislostí, která zpohodlňuje život – stáváme se davem spotřebitelů závislých na civilizaci a jejích vymoženostech. Pan Matouš citoval v této souvislosti slova, která vyřkl Sokrates po příchodu do athénské tržnice: „Nevěděl jsem, že je na světě tolik věcí, které nepotřebuji.“ Pan Matouš nás upozornil, že aniž si to uvědomujeme, podílíme se svým pohodlným konzumním stylem života na utrpení milionů jinde na světě i na utrpení zvířat. Nesmíme čekat, co udělá stát, ale začít každý sám u sebe. Cesta Cti, která byla představena na 1. ročníku České konference, je cesta čistě osobní změny každého jedince – musí začít jednotlivec, rodina, společenství. Jde o to, co může udělat každý z nás tam, kde je. V závěru pan Matouš poukázal na pravý význam slova bohatý = plný Boha a zboží = to, co máme, je darem Božím.

Příspěvek paní Dany Feminové, hlavní iniciátorky Světového pochodu za mír a nenásilí, byl cituplnou osobní zpovědí – výpovědí o životní cestě, silně ovlivněné Silovým poselstvím o nenásilí a míru v duši. Neustále jsme zahlcováni stimuly z vnějšího i vnitřního světa, až zapomínáme na sebe. Již samo uvědomění si sama sebe je revolucí. Hluboká vnitřní zkušenost vede k procitnutí našeho ducha a nastoupení nové cesty. „Skutečné je to, co vidím, když vidím a neoddávám se přitom snění. … Když je vědomí probuzené – ví, když je uspané – věří.“

Známá česká herečka a bývalá poslankyně paní Táňa Fischerová zvolila téma „Nenásilí“. Upozornila na to, že násilí je všudypřítomné a že skryté násilí je často nebezpečnější než to viditelné. Všude jsou napjaté struny, které značí, že systém musí dříve či později zkolabovat. Dluhy lidí jsou již v současné době nezaplatitelné a státy stojí před bankrotem. Měli bychom si být vědomi duchovního rozměru lidské existence, nechat se vést svým vnitřním já, osvobodit lidskou tvořivost, na základě dobrovolnosti dávat druhým. Paní Fischerová nás seznámila s existencí alternativního hnutí, tzv. Klíčového hnutí, založeného na předpokladu, že „každý má klíče ke své svobodě“. Toto hnutí staví na dvou hlavních principech: na principu sociální trojčlennosti podle R. Steinera (část ekonomická, politicko-právní a duchovní; rovnost, volnost, bratrství) a na principu (prvorepublikového) družstevnictví, kdy je vše zaměřeno ne na zisk, ale práci a spolupráci – „všechno, co člověk ušetří, je tady pro druhé“.

Po lidsky velmi citlivých příspěvcích pana Davida Bartoně a pana Svatopluka Karáska následovala velmi živá a nadšená diskuse, do níž se například přihlásil i velice překvapivý host – paní z Ruska, která pobývá u nás v Ostravě – svými slovy vyzdvihla duchovní náboj, potenciál českého národa a naději, že právě odsud vyjde nový světový pořádek – že to je právě to, co naše země může dát celému lidstvu a světu. Ve svém projevu vyjádřila dosud nezformulované, leč v hloubi srdce pociťované přesvědčení nás všech, že stojíme na prahu nových dějin, jejichž součástí a – troufám si říci i – počátkem je právě Česká konference.

I přes velký zájem z řad účastníků ČK musela být diskuse z časových důvodů ukončena a dění uplynulých tří dnů završil závěrečný projev, který jménem organizátorů České konference přednesl pan Aleš Svoboda. Připomněl nám, že to nejdůležitější, co v současné době můžeme udělat, je začít každý sám u sebe a jít Cestou Cti, cestou zodpovědnosti a osobní příkladnosti. Poukázal na sílu lidské myšlenky a na naši schopnost snění – mít Sny s velkým S. Vždyť snílci vždy tvořili pozitivní kapitoly v dějinách lidstva.
Například Martin Luther King pronesl v roce 1963 svůj slavný projev s názvem „I have a dream“ (‚Mám takový sen‘), v němž vyjádřil svůj sen o rovnosti ras a konci diskriminace. Tento projev se stal významným mezníkem pro Americké hnutí za občanská práva, postupně byl tento „sen“ realizován a dnes má Amerika dokonce prezidenta černé pleti.
Pan Svoboda pak vyjádřil svůj Sen: „Mám takový sen, který stál na počátku České konference, aby se vytvořila platforma … aby se lidé souznějící měli kde scházet a mohli hledat to, co je spojuje.“ Zdůraznil, že se musí jednat o evoluci v pozitivním myšlení a uvažování každého z nás.

Pan Svoboda též zhodnotil význam a přínos tohoto ročníku ČK: „Mnohé je otevřeno a mnohé věci se mohou posunout mnohem dál.“ Z těchto slov zaznívá naděje a příslib lepší budoucnosti, na níž se i my budeme smět podílet. Na závěr pan Svoboda poděkoval všem přednášejícím, kteří ze sebe vydali to nejlepší s nadějí, že druhé povzbudí, a poděkoval i zúčastněným za příspěvky do diskuse i za samotnou přítomnost a podporu v myšlenkách. Pozval nás všechny na příští ročník České konference, který se začne připravovat záhy po skončení tohoto a uskuteční se na jaře roku 2011.

Osobně jsem velmi vděčná, že mohu být tomuto úžasnému dění přítomna a být jeho součástí. Je fascinující, jak lidé z různých koutů země (ba dokonce světa), s různým vzděláním a sociálním pozadím docházejí k podobným až stejným poznatkům a závěrům. To je v mých očích důkazem existence Vyšší Pravdy, k níž se každý z nás může a má přibližovat. A jak bylo zvěstováno: „Kdo hledá, ten najde.“ Jakožto účastnice obou dosavadních ročníků ČK mohu konstatovat, že letos panovala během třídenního setkávání atmosféra snad ještě mnohem více nabitá pozitivní energií, ale i vůlí a odhodláním k činu, doslova to v sále jiskřilo nadšením z toho, čeho jsme svědky a spoluaktéry, radostí z toho, že je v naší zemi tolik lidí, kteří mají stejné hodnoty a cíle jako my. Za toto prožívání chci ze srdce poděkovat jménem všech účastníků iniciátorům a pořadatelům ČK, že nám toto umožnili a rozdmýchali v nás skomírající plamínek naděje a vlili sílu do žil, abychom se nebáli prosazovat vyšší hodnoty v našem okolí a dokázali se postavit lhostejnosti a odcizení, které se dnes zmocňují spousty lidí. Vždyť jsme, jak již bylo řečeno, součástí celku, což nejlépe vystihuje věta anglického básníka Johna Donna, že „žádný člověk není ostrov sám pro sebe, každý je kus nějakého kontinentu, část nějaké pevniny.“ A tak pojďme společně na těchto kontinentech a pevninách rozsévat hodnoty dobra, lásky, cti a ušlechtilosti, aby tato zrnka vyklíčila a jednou vydala svůj klas v bohaté úrodě. Přeji nám všem, aby se nám to dařilo co nejlépe a abychom se na příštím ročníku České konference setkali opět bohatší o mnohé cenné zkušenosti a také prožití toho, jak se tyto hodnoty společností daří šířit.

Hodně zdaru v naplňování našich předsevzetí nám všem ze srdce přeje

účastnice ČK Martina B.